Spojenci na počátku roku 1945 postupují při osvobozování válkou zničené Evropy a nacisté cítí, že jejich dny jsou sečteny. Ustupují. Boje přesunují na území Německa. 

Němci se v poslední agónii své moci ještě snaží zahladit stopy po svých zvěrstvech. Potřebují se především zbavit politických vězňů.

Na území Třetí říše se nachází 636 koncentračních, pracovních a sběrných táborů. Němci ale nemají čas zabít všechny jejich obyvatele, proto je posílají na pochod.

Příliš mnoho svědků

Koncentračním táborem Oranienburg-Sachsenhausen, vzdáleném asi 25 kilometrů severně od Berlína, projde v letech 1936–1945 na 200 tisíc lidí. Začátkem roku 1945 přitom poskytuje přístřeší asi 45 tisícům vězňů.

Pro nacisty není jednoduché zbavit se rychle tak velkého množství svědků svých zvěrstev. I tak jich ale velitelé stihnou do března 1945 zlikvidovat na 5 tisíc, protože jich den co den jich desítky střílejí.

Lodě chtějí potopit

Ovšem od úmyslu zlikvidovat tábor leteckým náletem, plynem nebo dělostřelecky jednotky SS nakonec ustupují.

Znamenalo by to příliš velkou pozornost místního obyvatelstva a navíc by při náročný bojový plán ohrozil i samotné strážce tábora. Proto nakonec velitelé SS vydávají rozkaz naložit vězně do lodí a po kanálech řeky Sprév dopravit k severnímu či Baltskému moři.

Tam se je chystají jednoduše potopit. Jenže plán skončí ještě dříve, než začne, protože nelze sehnat lodě pojímající tolik lidí. Nakonec se tedy sachsenhausenští vězni vydávají vstříc smrti pěšky.

Nevidí ani pět metrů před sebe

21. dubna 1945, 4 hodiny ráno. Na sachsenburské shromaždiště vybíhají vězni. Podávají hlášení a potom dostanou příděl půl kilogramu chleba, který jim má vystačit na tři dny. Řadí se do pětistupů, které lemuje kordon esesáků.

Když se vězni vydávají na pochod, prší. „První den cesty je za námi. Dostavuje se únava, nohy jsou slabé, přímo hoří. Sem tam po silnici se objevují první mrtví vězni. Pojednou se náš průvod stáčí ze silnice do polí.

Každý vězeň se musel druhému vězni posadit mezi nohy na mokrou trávu,“vzpomíná účastník pochodu František Vitiska. Rozkaz zní, že kdo se postaví, bude zastřelen. Všichni jsou promočení a lepí se navzájem na sebe, aby se trochu zahřáli.

Krvavé nohy vězňů jsou sedřené na kosti, všichni hladoví. „Po patnácti dnech pochodu, kdy tělo se zmítá horečkami, a rty jsou opuchlé od žízně, neuvidíš ani na pět metrů přes sebe,“popisuje svůj stav účastník pochodu.

Poslední pomsta esesáků

„Plazím se po zemi. Nevidím nic před sebou, ale ruce rvou všechno, co je kolem. A tak mě našel Mezinárodní červený kříž a tady jsme dostali první jídlo,“ líčí Vitiska další průběh událostí. Konec války se neodvratně blíží.

Jenže jakmile pracovníci Červeného kříže odejdou, vězni musí znovu pokračovat v cestě. 8. května 1945 dostávají jednotky SS zprávu, že Sověti dobyli Berlín. Rudá armáda je vzdálená sotva tři kilometry, o kousek dál jsou Američané.

Esesáci ale vědí, že teď jde do tuhého a zúčtování je nemine. Ženou proto vysílené pochodující dál. Poblíž Schwerinského lesa jim pak večer dovolují zapálit ohně. Kolem hořících vater se rozmístí asi 200 lidí.

Jenže za chvíli už je slyšet kanonáda z esesáckých automatů.

Ze dvou stovek vězňů ráno nevstane ani pouhá desetina. „Dvanáct nás tu stojí a radujeme se, že jsme osvobozeni, a zároveň si slibujeme, že již nikdy nepřipustíme, aby fašismus znovu ožil,“ uzavírá své vzpomínky Vitiska.