Nobelova cena je mimořádně prestižní. Přitom i akademici, kteří ji udělují někdy sáhnou vedle, nebo jsou nevhodně ovlivněni. Cena tak ujde vědců, kteří by si ji zasloužili, nebo ji naopak získá někdo, kdo v seznamu držitelů být vůbec neměl.
Význam práce ruského chemika Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva (1834–1907), objevitele periodické tabulky prvků, nikdo nezpochybňuje. Přesto právě on se ale ceny za svoje vědecké dílo bohužel nedočkal. Stojí za tím obyčejná závist.
Pomsta za kritiku
Komise sice Mendělejeva v roce 1906 doporučí jako hlavního kandidáta, jenže Královská akademie nakonec dá na názor švédského chemika Svanteho Arrheniuse (1859-1927). Ten se postaví proti tomu, aby Mendělejev cenu získat.
Štve ho, že ruský kolega kritizuje jeho teorii elektrolytického štěpení molekul, a proto se mu pomstí. Nejde ale jenom o nepřejícnost.
Špatný výběr držitele
Někdy akademici ocení i objevy, které jsou přinejmenším sporné. Roku 1949 se ceny za lékařství dočká portugalský neurolog Antonius Egas Moniz (1874–1955) za lobotomii, kterou provedl jako první. Od 30. až do 50. let 20. století se touto metodou léčí deprese.
Jde o odříznutí čelního mozkové laloku od zbytku mozku. Jenže velká část pacientů potom trpí epilepsií a někteří dokonce po komplikacích umírají.
