Český král Přemysl Otakar I. se chystá přijmout pražského biskupa Ondřeje po návratu z jeho cesty do Říma. Těší se na něj, vždyť mu jeho kancléř v minulosti prokázal nejednu dobrou službu. Ondřej se s ním ale zdraví chladně. Nakažlivé infekce papežské moci ho nezbavila ani dlouhá cesta.

Místo do té doby poslušného biskupa Ondřeje (†1223) před českým králem Přemyslem Otakarem I. (1155/1167–1230) stojí někdo jiný. Jakoby se během cesty a pobytu v Římě na IV. lateránském koncilu úplně změnil.

„Ne, můj králi, nemyslím, že tohle je moudré rozhodnutí,“ začíná mu odporovat v otázkách týkajících se církve. Brzy přidává na rozhodnosti a jejich vzájemná setkání, dosud klidná, končí nepříjemnými roztržkami, které se sotva daří zahladit.

Církev nechápe biskupa

Po návratu domů už není ani stopy po Ondřejově vděčnosti ke králi. Svaté nadšení dokázat, že církev je mocnější než světští panovníci, se ve svatém městě přeneslo i na biskupa. Dříve loajální muž najednou otevřeně útočí a kritizuje svého krále.

„Budu bojovat za obnovu církevních svobod v pražské diecézi,“ hlásí po příjezdu do Prahy. „O co mu vlastně jde?“ přemýšlí rozpačitě čeští kněží. Jsou zvyklí, že církev má postavení závislé na vůli panovníka a připadá jim nemožné, že by se to mohlo změnit.

„Můžeme přece sami rozhodovat o tom, co dáme nebo sebereme svým kostelům a klášterům,“ hájí čeští šlechtici svoje nadřazené postavení nad kněžími. Ani oni nemají chuť na zažitých zvycích cokoli měnit.

„Nepřisuzujete nám postavení, na které máme právo,“ vytkne impulzivní Ondřej Přemyslu Otakarovi I. při jedné z ostrých debat.

„Vždy jsem církev štědře podporoval,“ ohradí se ale rázně král Přemysl Otakar I., který jeho názory nemá chuť poslouchat. Od svého návratu z Říma už biskup nepřeruší styky s papežskou kúrií. Naopak, obrací se k ní pro pomoc.

Papežovi Inocencovi III. (asi 1160–1216) je situace náramně vhod. Vidí v ní možnost, jak upevnit své postavení v Čechách, kde zatím má minimální vliv.

Pomoc hledá u papeže

Do Říma putují z pražského biskupství stížnosti a žaloby na české velmože i krále. „V Čechách nejsou správně odváděny desátky. Kněze ke kostelům najímají laikové, kteří neberou v úvahu názor biskupa. Světské soudy soudí duchovní,“

takové výtky směřují v listech k hlavě církve. Brzy ale Ondřej přitvrzuje a prohlašuje rovnou, že u nás dochází k pronásledování církve. Král Přemysl nejdřív biskupovy názory odmítá, ale pak se snaží o smírné řešení. Biskup se ale ukáže jako zbabělý.

Když mu začne v roce 1216 hrozit otevřený konflikt s králem, vyhlásí nad svojí diecézí interdikt (klatba – pozn. red.) a pro jistotu uteče. Azyl najde pochopitelně v Římě. Svým útěkem ale nezíská podporu na žádné straně.

Interdikt nerespektuje ani většina členů pražské kapituly a olomoucký biskup Robert († 1240), natož nižší kněží.

Také Honorius III. (1148–1227), který po smrti Inocence III. nastupuje na Svatý stolec, není z jeho radikálního kroku příliš nadšený a snaží se napětí mírnit. Teprve později se za Ondřejovy požadavky postaví.

Ve skrytu přitom ale kurie sleduje své vlastní zájmy, především upevnit svoje postavení v Praze.

„Ukázalo se, že pražský biskup představoval jen pěšce na kuriální šachovnici, pěšce sice ceněného, nicméně obětovaného v zájmu dorozumění mezi Prahou a Římem,“ vysvětluje Žemlička.

Schůzka ke smíření

„Otevřený spor s Římem v žádném případě nechci,“ uvědomuje si král Přemysl a jednání vede velice opatrně. Zastupuje ho královský prokurátor Jan de Scacario. V konfliktu nemá navrch žádná strana, protože ani Svatý otec nechce situaci dohnat do krajnosti.

11. ledna 1221adresuje Honorius III. duchovním v Čechách list, kde slibuje potvrzení všech jejich svobod a pravomocí. Otázky dosazování a sesazování kněží, souzení duchovních si má od této chvíle řešit vždy sama církev a biskup.

Desátky se budou platit biskupovi podle práva. Smír má dojednat shromáždění, které se sejde na přelomu června a července 1221 na Šacké hoře (Schatzberg v Dolním Rakousku) na moravsko-rakouském pomezí. Setkání předsedá papežský legát Řehoř de Crescencio († 1226).

Král Přemysl sem přijíždí s jediným cílem: ukončit letitý spor. Mazaný panovník ochotně spolupracuje, a tím si získává sympatie papežových lidí vyčerpaných únavným dohadováním.

Přestože se shromáždění účastní spousta českých duchovních, svoje požadavky musí Ondřej prosazovat sám.

Jeho jediným úspěchem se stává okamžik, kdy Přemysl 2. července 1221 potvrzuje církvi svobody a odpouští jí některé dávky a břemena. Dopustí-li se někdo z duchovních krádeže nebo jiného provinění, soudí ho královská moc, ale jeho majetek připadne biskupství.

Spousta domluv předjednaných v Římě se tu ale vůbec neprobírá, nebo k nim církevní hodnostáři mlčí.

Panovník si užívá vítězství

Ondřej je zklamaný. „Situaci vyřešíme k plné spokojenosti všech,“ projevuje mu sice papež blahosklonně přízeň, ale také zavírá oči nad prohřešky českých církevních hodnostářů, které chtěl původně na Ondřejův podnět za jejich chování potrestat.

Biskupova horlivost je na obtíž i jemu samotnému a tím, že řešení sporu přehraje na svého legáta Řehoře, už považuje všechno za vyřízené.

Přemysl si může užívat diplomatického vítězství. Stojí za ním naprostá většina českých duchovních, kterým ani během let sporů nezapomněl projevovat svoji přízeň. Velkým privilegiem české církve, jež vydává 10. března 1222, potvrzuje dohody z šackého setkání.

„Do Prahy už se nevrátím. Necítím se tu bezpečně. Nevěřím králi,“ doznává se po skončení šacké schůzky rozčarovaný biskup. Přemysl je sice prohnaný politik, ale sotva může být pravda, že by biskupovi někdo v Čechách, nebo dokonce sám král, usiloval o život.

O věčně nespokojeného Ondřeje v zemi nikdo nestojí, a tak se vrací zpátky do Itálie. Dožívá prakticky jako vyhnanec stranou zájmu všech. Umírá o rok později.