Neustále z něj trčí štos dopisů. A to i v době, kdy je jejich psaní pomalu trestný čin. Tenhle dub ale jakoby i v časech nejrůznějších internetových seznamek a mobilních aplikací dokázal zastavit čas. Prostě romantika jako řemen!
Láska má mnoho podob. Nedaleko německého města Eutin například už dlouhá léta kotví v košatém dubu, odkud se snaží dávat dohromady osamělé duše z celého světa. Jak?
No prostřednictvím psaníček, které lidé na adresu stromu posílají v naději, že si je přečte ten pravý. Aktuálně jich sem podle záznamů německé pošty chodí zhruba tisíc ročně.
Ten cukrovinkář mi nesmí do baráku!
Za sebou má dub lásky už více než 500 let existence. Za tu dobu stačí vyrůst do pozoruhodných rozměrů, vyfasovat vlastní adresu i poštovní schránku, přestát nepříjemnou houbovou infekci a mezitím dát dohromady celou řadu párů.
Někteří se před ním dokonce vezmou. Jedna taková dvojice stojí dost možná i na počátku jeho existence.
Podle tradované legendy totiž dub zasadí syn keltského náčelníka jako výraz vděčnosti křesťanské dívce, která předtím mladíka objeví uvázaného v lese ke stromu a osvobodí. Láskyplnou auru ale získá až na konci 19. století.
V roce 1890 se dcera místního lesníka Minna zakouká do syna výrobce čokolády z Lipska Wilhelma. Minnin otec ale mladé lásce nepřeje, a zakáže dívce se s jejím vyvoleným stýkat.
Dvojice si tak své city vyměňuje alespoň skrz dopisy, které ukrývá do dutiny ve vysokém starém dubu. Po roce otec Minny na všechno přijde, místo trestu se ale rozhodne dát mladému páru své požehnání.
Na začátku června roku 1891 dostává celá romantická sága happy end v podobě svatby. Ta neproběhne nikde jinde než pod větvemi onoho stromu.
Dřevěná seznamka
Příběh se rychle šíří okolím a brzy se do světa rozletí zpráva, že kousek od Eutinu stojí dub, který dokáže zajistit věčnou lásku. Po vzoru první úspěšné dvojice si i další páry začnou vyměňovat psaníčka tímto způsobem.
A ti, kteří zrovna nikoho nemají, berou honem do roky pero a začínají psát: „Drahému neznámému či drahé neznámé…“. A šup s dopisem do stromové dutiny.
V roce 1927 už je podobných líbesbrífů tolik, že německá pošta pořídí dubu vlastní adresu, oplotí ho a přistaví k němu žebřík, aby měli roztoužení pánové a vdavekchtivé dámy lepší přístup k otvoru.
Od pondělí do soboty do něj pošťák denně cpe štos obálek z celého světa. Pravidla jsou jednoduchá.
Protože jde o veřejnou poštovní schránku, dopisy v ní obsažené si může prolouskat každý, kdo jde okolo. S sebou domů si ale může vzít jen to psaní, na které hodlá skutečně odpovědět.
Náhoda je…
Na první pohled zastaralý způsob seznamování už má na kontě více než 100 sňatků a nespočet dalších zatím nesezdaných párů, které se dají dohromady díky kousku papíru, zastrčeném v 30centimetrovém otvoru.
Vyvolenou v něm najde dokonce i bývalý místní pošťák Karl-Heinz Martens. S Renate letos oslaví už 24. výročí svatby. „Je to něco tak magického a romantického,“ říká o doručování dopisů do dubu.
„Na internetu vás s protějškem spojí vyplněné údaje a zodpovězené otázky, ale tady je to prostě šťastná náhoda – jako osud.“
