Vůdcův speciální vlak se 3. září 1939 blíží k polským hranicím. V jednom vagoně se nyní nad mapami kromě Hitlera sklání ještě generál Wilhelm Keitel a Alfred Jodl.

Druhý jmenovaný, nový šéf velitelského štábu wehrmachtu, byl vůdci představen teprve před několika okamžiky.

Pevný stisk ruky, ale jinak chladný, odměřený pohled. Hitler (1889–1945) je vůči novému důstojníkovi ve svém okolí zdrženlivý. Ostatně není to tak dlouho, co i generálmajor Alfred Jodl (1890–1946) hleděl na vůdce skrz prsty.

Krátce po Hitlerově nástupu k moci v lednu 1933 ještě krotil nadšení rodinné přítelkyně slovy: „Jen tomu šarlatánovi nenaleťte!“ Vůdce NSDAP si Jodlovy sympatie dobývá až nenásilným získáním Sudet.

Od té doby bude o něm Jodl hovořit jako o „největším státníkovi od Bismarckových dob“.

Kancelářská krysa

Od osudného setkání 3. září 1939 se neustále nachází v Hitlerově blízkosti. „Nepatřil jsem k jeho soukromému okruhu a nevěděl o mně víc, než že se jmenuji Jodl,“ uvádí k dalším měsícům sám generálmajor. Není to úplně pozice, která by jemu samotnému vyhovovala.

Jodl, zkušený harcovník z dob první světové války, by se nejraději viděl někde na bojišti. Místo toho je z něj kancelářská krysa. Jedním z prvních velkých úkolů Alfreda Jodla je příprava plánu na obsazení Dánska a Norska.

Události, které se dávají do pohybu začátkem dubna 1940, se však zpočátku nevyvíjejí podle Hitlerových představ.

Získat klíčový přístav Narvik se zdá nad německé síly. Vůdce zuří a v Berlíně řve na Jodla: „Měli jsme smůlu!“ V tom momentu si ale důstojník zachová chladnou hlavu. Přesvědčí ho, že má stále smysl v akci pokračovat. Skutečně.

O pár dní později Němci slaví úspěch. Být věčně po Hitlerově boku, zahrabaný v mapách. To byla Jodlova role. O politiku se nezajímal.

Dovolí si odporovat

Jodl od této chvíle smí při obědech sedět po Hitlerově levici. „Jeho klidný, energický postoj upevnil s konečnou platností Hitlerovu důvěru v jeho vojenský úsudek,“ popisuje současný německý autor Guido Knopp cestu na vrchol teď už generála Jodla. Díky bleskové válce vůči Francii zase Hitler stoupá v Jodlových očích.

Po jedné poradě na Berghofu 29. července 1940 se Jodlovi soukromě svěřuje s plánem na dobytí Sovětského svazu. S vypuknutím operace Barbarossa ale začínají generálovi krušné časy. Od 24. června 1941 tráví veškerý čas ve Vlčím doupěti ve Východním Prusku.

Zúčastní se tu na 5000 situačních porad, zpracovává bezpočet hlášení, vydává stovky rozkazů.

Sen o rychlém vítězství v Sovětském svazu se však rozplývá. 7. září 1942 je Jodl vyslán na frontu, aby pozvedl morálku maršála Wilhelma Lista (1880–1971). Na místě ale Listovy námitky uznává a snaží se je po návratu obhájit před Hitlerem.

„Neposlal jsem vás tam proto, abyste mi teď hlásil samé pochyby!“ křičí na něj vůdce. To si však Jodl nenechá líbit, ostře proti Hitlerovi vystoupí a pak rozčilený opouští jednací místnost.

Nejspolehlivější mezi generály

„Napětí bylo tak silné, že od tohoto okamžiku vůdce nechodil do kasina svého velitelského štábu a vrchního velitelství a také sám jedl,“ vzpomíná maršál Göring (1893–1946).

Od této roztržky už Hitler nikdy Jodlovi nepodá ruku a uvažuje o jeho nahrazení. Jenže Jodl stále zůstává. Hitler moc dobře ví, že ho potřebuje. „Tak spolehlivý národní socialista jako já se mezi armádními generály sotva najde,“ tuší Jodl.

Hitlerovi zůstane věrný až do konce. Stejně loajální bude i jeho nástupci Karlu Dönitzovi (1891–1980). Z jeho pověření odlétá 6. května 1945 do Remeše.

V hlavním stanu vrchního velitele spojeneckých sil generála Dwighta Eisenhowera (1890–1969) pak o den později přesně ve 2.41 hodin ráno podepisuje německou kapitulaci. „Máte ještě co říci?“ obracejí se Spojenci na Jodla. „Každé další slovo je zbytečné,“ odpovídá dotázaný.