Günther Prien nedočkavostí ani nedýchá. Připadá si jako liška v zaječí noře. Bedlivě sleduje vodní hladinu. „Pal!“ rozkáže obsluze torpéd. Vypálí celkem sedmkrát. Dál už není na co čekat.
Pod rouškou noci německá ponorka U-47 mizí do bezpečí domovského přístavu v Kielu.
Scapa Flow je nedobytná přírodní pevnost. O tom nemá cenu s žádným Britem diskutovat. Hlavní základna Královského námořnictva na Orknejích poblíž skotského pobřeží vskutku působí impozantním dojmem.
S předzvěstí blížící se války s Německem nechává britská admiralita ještě zatarasit možné přístupové cesty do Scapa Flow potopenými vyřazenými loděmi, řetězy a protiponorkovými sítěmi.
Příliv přeje nepříteli
„Mám pro vás zvláštní úkol,“ obrací se na počátku října 1939 velitel německých ponorek Karl Dönitz (1891–1980) na poručíka Günthera Priena (1908–1941).
Mezi čtyřma očima mu pak načrtne své představy o odvážném útoku v samotném srdci Královského námořnictva – přímo ve Scapa Flow. Za určitých okolností by se britská bezpečnostní opatření dala obejít.
„Stačí dobře znát střídání tamního přílivu a odlivu,“ radí Dönitz. Prien se na nic víc neptá. Ví dobře, co má udělat. Druhá světová válka je teprve na svém začátku, když se svou ponorkou U-47 opouští přístav v Kielu a namíří si to přímo k souostroví Orkneje.
V noci ze 13. na 14. října 1939 už vyčkává na vysokou hladinu přílivu. Díky ní překonává všechny překážky, které Britové nepřátelským ponorkám přichystali. U-47 nikdo nespatří, a tak se může směle vynořit přímo uprostřed Scapa Flow. Za temné noci se Prien rozhlédne po okolí a vytipuje si svůj cíl.
Nehoda, nebo sabotáž?
Je těsně před jednou hodinou v noci 14. října 1939, když britskou bitevní lodí HMS Royal Oak otřese mohutný výbuch. Plavidlo rychle nabírá vodu. Zmatení, rozespalí námořníci nemají šanci uniknout. Několik stovek lidí se bezmocně plácá v ledové vodě.
O život přichází celkem 834 britských námořníků. „Muselo jít o nehodu, nebo sabotáž,“ je přesvědčeno velení Královského námořnictva. Variantu, že by šlo o útok nepřátelské ponorky, si dlouho nikdo nepřipouští.
Až podrobné zkoumání incidentu – zejména rychlost, s níž se HMS Royal Oak poroučela pod hladinu, poskytuje důkazy o tom, že byla zničena zvenčí.
„Místo, kde německá ponorka potopila britskou bitevní loď Royal Oak, nebylo nikde jinde než uprostřed Scapa Flow, největší britské námořní základny.
Zní to neuvěřitelně!“ uvádí 18. října 1939 americký válečný dopisovatel William L. Shirer (1904–1993). Britská pýcha utrpěla silný otřes.
A aby potupa nebyla tak veliká, je možné, že admiralita ještě před veřejností zatajila pravou podstatu věcí…
Trefili vlajkovou loď?
„Dovedete si představit, jaké vzrušení a štěstí jsme cítili, že se nám podařilo splnit úkol a dosáhnout pro Německo takového vítězství,“ sděluje německým novinářům vzrušeně Günther Prien. Rázem se z něj stává hrdina třetí říše, kterého média vynášejí do nebes.
Před svými nadřízenými ovšem tvrdí, že loď, kterou ve Scapa Flow zasáhla torpéda jeho ponorky, byla HMS Repulse. Ta však večer předtím odplula ze základny s většinou britské flotily k norským břehům.
Není ovšem vyloučeno, že U-47 zasáhla kromě HMS Royal Oak ještě jedno plavidlo, a to HMS Iron Duke – vlajkovou loď celé britské flotily (někdy se také hovoří o HMS Pegasus).
17. října 1939 právě na toto plavidlo zaútočila německá luftwaffe, v důsledku čehož skončilo na mělčinách poblíž vesnice Lyness na ostrově Hoy na Orknejích.
Podle hlášení německých pilotů tehdy již zela v boku HMS Iron Duke obří díra, snad způsobená zásahem torpéda. Je možné, že se britské velení rozhodlo potupnou pravdu o své vlajkové lodi před veřejností zatajit?
