„Ukvapuješ se v rozsudcích. Zdá se mi, že máš v trestání zalíbení,“ vyčítá český král Přemysl Otakar II. purkrabímu, svému nejvyššímu úředníkovi. Ten právě udělil trest smrti těhotně ženě. Chtěl si tím snad dokázat, jakou má nad lidmi moc?
Nejvyšší purkrabí spravuje Pražský hrad, zároveň velí královskému vojsku a zastupuje panovníka, kdykoli je na zahraniční cestě. Předsedá také zemskému soudu. Po skončení husitských válek jde o nejdůležitější úřad v zemi, obdobu současného předsedy vlády.
Pochybnou pověst si při vykonávání spravedlnosti vykoleduje purkrabí Domaslav ze Škvorce.
Král Přemysl Otakar II. (1233–1278) ho kárá za kruté rozsudky a překročení pravomocí: „…ku přísnosti až příliš náchylen jsi, nedaje se obměkčiti k milosrdenství a slitování…zdá se že taužíš ne tak po právu a slušnosti, jako po trestání ukrutném.“
Nejvyšší zemský maršálek si panovníka omotá kolem prstu
Poprvé se nejvyšší zemský maršálek objevuje koncem 1. poloviny 12. století. Jeho úkolem je spravovat královské stáje, středověcí vládci se totiž bez koní jako dopravního prostředku neobešli.
Získává zároveň právo svolávat a vést zemskou hotovost (vojsko), soudit dvořany, úředníky i cizince působící u dvora. Při korunovaci nese před králem meč svatého Václava.
Šlechtice Jindřicha z Lipé (1275–1329) sice v říjnu 1315 obviní ze spiknutí proti králi Janu Lucemburskému (1296–1346), ale mazaný Jindřich si Jana nakonec postupně omotá kolem prstu. Ten ho v roce 1321 jmenuje maršálkem.
Pán z Lipé ale před panovníkem nemá respekt. Na svůj brněnský dvůr v Brně svolává šlechtická a soudní shromáždění, ačkoli tato práva náleží jenom králi.
Nejvyšší hofmistr půjčuje králi
Na pražském dvoře se s nejvyšším hofmistrem poprvé setkáváme v roce 1269, ale do poloviny 14. století na něj narazíme jenom zřídka. Nejdříve šlo o dvorskou funkci, teprve v roce 1497 povýšenou na úroveň zemských úřadů.
Hofmistr se stará se o královské bydlení, pořádání slavností, dohlíží na služebnictvo, vítá hosty z ciziny. Předsedá královské radě a komornímu soudu.
„Králi Vladislavovi jsem věrně a odevzdaně sloužil a potom o jeho kralování v Uhřích věrně jsem jednal… Jeho Milost královskou do toho království svými vlastními penězi jsem uvedl…,“ líčí hofmistr Vilém z Pernštejna (1436–1521), nejbohatší český šlechtic jagellonské doby.
Králi Vladislavu Jagellonskému (1456–1516) půjčuje 24 tisíc uherských zlatých (1 uherský zlatý se tehdy rovná 48 pražským grošům) na vybudování vojska, aby v Uhrách převzal moc.
Levoboček nejvyšším kancléřem
Nejvyšší kancléř střeží panovníkovu velkou pečeť a zodpovídá za její použití na listinách. Plní diplomatické úkoly, proto se neobejde bez vynikající znalosti latiny. Stává se královým důvěrníkem a hlavou skupiny duchovních na jeho dvoře.
Ty vladař pověřuje obstaráváním písemné agendy kanceláře. Už od 1. poloviny 13. století úřad vždy zastává probošt vyšehradské kapituly. Královským levobočkům obvykle pravidla vyhrazují církevní funkce. Kněžský šat oblékne i Jan Volek (?
– 1351), nelegitimní syn českého krále Václava II. (1271–1305). Dotáhne to až na vyšehradského probošta a tím se zároveň stává kancléřem. Ke strmé kariéře mu pomůže hlavně papežský dispens z nelegitimního původu vydaný v lednu 1319.