Každý živý tvor má rád sám sebe. Pro narcistu tohle klišé ale neplatí. Má rád především sebe a jenom sebe. Sebe obdivuje, uznává, miluje…
Na první pohled ho nepoznáte. Umí být společenský, okouzlující, jeho sebeláska se ukáže až časem… Narcismus je lékařský termín, který označuje poruchu osobnosti. Být narcistou není legrace, není to ani nadávka, je to skutečně diagnóza.
O sebelásce sice píše už antický básník Ovidius (43 př. n. l.–18 n.
l.) ve sbírce Proměny (Metamorfózy), kde vykresluje starou báji o krásném mladíkovi Narkissosovi (Narcissusovi), který se zamiloval do své vlastní krásy, a neustále se prohlížel ve studánce, až do ní spadl a utopil se, ale až v 19. století se o narcismu mluví jako o nemoci.
Narcismus je vnímán jako sexuální perverze a porucha osobnosti, kdy člověk vnímá své vlastní tělo jako objekt sexuální touhy. Sigmund Freud jej však vnímá spíše z psychologického než sexuálního hlediska.
Takové normální „kafe“
Narcista běžně trpí pocity velikášství, nadřazeností, důležitostí a vlastní výjimečností. Za tyto pocity se pak rozhodně nestydí a plně je dává najevo svému okolí. Životním cílem je dokonalost, a k té směřuje veškeré své jednání.
Pokud s takovým narcistou půjdete třeba na kávu a budete mu chtít povědět něco ze svého života, pravděpodobně vás vůbec nepustí ke slovu.
Sám vás zahrne svými úspěchy, ať už v osobním nebo pracovním životě, neopomene zmínit výhled na dokonalou budoucnost a mnoho dalšího, co by mu leckdo záviděl. Tento báječný život ale mnohdy nestojí na skutečných základech.
Nemocný nejde daleko pro lež nebo přibarvení, aby jeho třeba skutečně nudný život, jako nudný nevypadal. Postižení mají velký problém s kritikou, o sebekritice pak nemůže být vůbec řeč. A že by se narcista zasmál sám sobě? Naprosto vyloučené.
Ve většině případů takové vystupování silně ovlivňuje společenské vztahy a narcista trpí nedostatkem opravdového přátelství. Většina vztahů, jež narcista pěstuje, je pouze povrchního charakteru s naprostou absencí empatie nebo skutečného zájmu o druhou osobu.
Narcistou je každý z nás…
…Okrajově ano. I psychologové občas tvrdí, že „člověk, který nemá rád sebe, nemůže mít rád ani ostatní“. Pokud ale sebeláska a touha po dokonalosti překročí hranice, jedná se už o diagnózu, kterou popsal Freud – nezdravé zacílení libida na objekt.
Na objekt, kterým je vlastní já. Velmi častou příčinou problémů je opakované selhání už během dětství. Několikanásobné zklamání sebe, rodičů, svého okolí pak způsobí, že jedinec stěží rozlišuje mezi realitou a fantazií.
Tím, že jedinec „vyfantazíruje“, svůj život chrání před okolím zklamání z reality. Čím častěji ale realitu fantazií nahrazuje, tím obtížnějším se pro něj život v reálném světě stává.
V podstatě můžeme říct, že narcista žije život někoho jiného, někoho ideálního a někoho imaginárního. Svůj reálný život ve většině případů nevnímá jako skutečnost.
Léčba realitou
Protože narcismus spadá mezi choroby, byly pro něj vyvinuty odborné terapeutické postupy, ať už se jedná o samotné terapie nebo psychoanalýzu. Cílem léčby je, dobrat se reality zaměřením na minulost a vlastní prožité, skutečné, zážitky.
Terapeut pak pracuje s pacientem na tom, jak se k reálným prožitkům postavit a jak je uchopit.
Léčba bývá pro pacienta psychicky velmi náročná – lékař či terapeut musí pacienta zbavit deziluzí a k tomu je mnohdy potřeba ostřejší přistup než narcistovi tak zvaně mazat med kolem pusy.