Pobřeží řeckého ostrova Chios je v jednom ohni. Domy zdejších zdatných obchodníků se rychle mění v popel. V ulicích měst se ozývá zoufalý křik pronásledovaných Řeků, kterým je v patách osmanská armáda. V jejích řadách bojují i trestanci.
Ti opravdu nemají s nikým slitování. Vraždění nabývá šílených rozměrů…
Masakr na Chiosu v roce 1822 konečně přiměje Velkou Británii, Francii nebo Rusko, aby se o dění na Balkáně více zajímaly. Především díky jejich aktivitě pak konflikt mezi Osmanskou říší a Řeky vyznívá ve prospěch menšího národa.
V průběhu roku 1830 je uznána řecká nezávislost na Osmanské říši a definovány hranice nového státu. V jeho čele nyní stojí hrabě Ioannis Kapodistrias (1776–1831).
Politické zkušenosti získával jako diplomat v ruských službách a na Rusko teď, k nelibosti Britů a Francouzů, svoji zemi příliš orientuje. Obě západní mocnosti si oddechnou, když sami Řekové na Kapodistriase spáchají úspěšný atentát.
O nás, bez nás
„Je nejvyšší čas zasáhnout,“ uvědomuje si tehdy britský ministr zahraničí, lord Henry Palmerston (1784–1865). V květnu 1832 svolává do Londýna k jednání diplomaty z Francie a Ruska. Žádný zástupce Řecka není na konferenci přizván.
„Řecko bude monarchií,“ je přesto rozhodnuto. Teď ještě najít vhodného panovníka pro neklidnou zemi. Objevuje se jméno portugalského vévody z Braganzy a zároveň svrženého brazilského císaře Pedra I. (1798–1834).
„Děkuji za nabídku, ale nemám zájem,“ odmítá oslovený Palmerstona. Ve hře byl dříve i Leopold Sasko-Koburský (1790–1865), ale ten dal přednost belgické koruně.
Volba tak nakonec padá na nezletilého bavorského prince Otu (1815–1867), druhorozeného syna krále Ludvíka I. (1786–1868).
Díky jeho dávnému předkovi, vévodovi Janu II. Bavorskému (1341–1397), mu v žilách dokonce koluje kapka řecké krve!
Vláda bavorokracie
Zástupy zvědavců se 6. února 1833 shromažďují v přístavu v Nafpliu. Britská válečná loď HMS Madagascar právě spustila kotvu.
Z její paluby přítomným Řekům blahosklonně kyne jejich nový král, 17letý Ota I. Do jeho nové země jej doprovázejí bavorští rádci i vojáci. Řecky sice neumí, ale brzy si získává sympatie lidu, když oblékne národní kroj a pořečtí si jméno.
Práce, která na něj čeká, bude neuvěřitelně náročná. Země je prakticky zničená. Neexistuje tu státní správa ani infrastruktura.
Starost o to vše ale padá především na Otovy poradce. V jejich čele stojí zkušený finančník Josef Ludwig von Armansperg (1787–1853). O jeho „kvalitách“ se Řekové zanedlouho přesvědčí. „Platíme vyšší daně než Turkům,“ stěžují si rozhořčeně.
Pravdou je, že země je teď závislá na zahraničních půjčkách a ty se samozřejmě musejí z něčeho splácet. „Bavorokracie“ – tak Řekové posměšně říkají prvním létům vlády mladého Oty.
Vděčnost se nevyplácí
Naděje v nich vzbuzuje rok 1835, kdy se král oficiálně ujímá panování jako absolutistický monarcha. Zakrátko ale přichází vystřízlivění. Téměř vše zůstává při starém.
Do značné míry je to dáno tím, že Ota I. musí být stále vděčný třem evropským velmocím, které ho na řecký trůn dosadily. Vytrvale lavíruje mezi britskými, francouzskými a ruskými zájmy na Balkáně. Pro vlastní politiku mu nezbývá příliš prostoru.
Německá nátura se horkokrevným jižanům rovněž těžko vštěpuje… Nakonec Otu I. v roce 1862 smete z trůnu státní převrat. Zbývá jen hořkost. Svěřenou zemi si totiž skutečně zamiloval.
