Dva muži na polární základně se vzájemně pozorují. Za stovky hodin, které už spolu strávili, se dokonale znají a čtou i své nejtajnější myšlenky. Jeden z nich se zakousne do chleba a druhý znechuceně otočí hlavu. Ví, co bude následovat.

„Za své první zimy v Malé Americe (polární základna v Antarktidě – pozn. red.) jsem prochodil celé hodiny s člověkem, který málem spáchal vraždu nebo sebevraždu pro imaginární příkoří, které mu údajně působil jiný člen výpravy, do té doby jeho oddaný přítel.

Není totiž kam uniknout,“ vzpomíná americký polární badatel Richard Evelyn Byrd (1888 – 1957).

O přípravách Byrdovy první expedice se geograf Václav Vojtěch (1901 – 1932) dozví při své práci pro tiskovou kancelář Central European Press.

„Byl jsem tak prodchnut myšlenkami na Byrda, že si musely nalézt cestu k rozhodnému činu,“ píše později ve své vzpomínkové knize Námořníkem, topičem a psovodem. Přes československé ministerstvo zahraničí se snaží získat spojení s Byrdem, píše mu dopis.

13. srpna 1928 ale Byrd odpovídá československému konzulovi J. Lípovi, že již má pohromadě všechny členy expedice. Zklamání ovšem Vojtěcha neodradí. 25. září 1928 odjíždí z Prahy vstříc dobrodružství a 31. října 1928 konečně uvidí břehy Nového Zélandu. Tam čeká na Byrda a žádá ho o osobní setkání.

Hází uhlí do kotle

Odpoledne 8. listopadu se v hotelu Midland v novozélandském přístavu Wellington konečně dočká. Do velkého hotelového salónu přichází muž, který mu podá ruku, podívá se zpříma do očí a rozvážně hovoří: „Překvapil jste mne. Váš případ je ojedinělý.

Nemohu vám dát naději, že uspokojím vaši žádost, ale donutil jste mne zabývat se vámi ve svých myšlenkách. Pokusím se něco pro vás učinit“. „Nebyl jsem jediným odmítnutým, stejně postižených mužů bylo asi 10 000,“ líčí Václav. Jenže on se nevzdal.

Když Byrdova odpověď zní ne, najde si práci na farmě a plánuje později odjet do Kanady. Neodolá ale a přijde se podívat do přístavu na přípravy odjezdu Byrdových lodí a znovu s velitelem mluví.

„Je přece jen možné, že Mr. Brophy najde pro vás umístění na lodi,“ zmíní se Byrd. Opravdu, ostřílený námořník Brophy s Vojtěchem počítá jako s přidavačem uhlí na zásobovací lodi Eleanor Bolling!

Klidně pomáhá v kuchyni i se psy

1.prosince 1928 vyplouvají na dlouhou cestu. Václav září štěstím. Z radosti, že si splní svůj sen, je ochotný dělat cokoli. 27. ledna 1929, Velrybí zátoka Rossova moře. Loď se zastavuje, kdo může, vyběhne na palubu.

„Rozběhl jsem se pro svůj kodak a za chvíli jsem sestupoval po lodním žebříku na led. Sníh byl čisťoučký, umrzlý v krystaly a chroupal pod nohama na přivítanou,“ líčí své první nadšené dojmy dojatý námořník.

Nevadí mu, ani když po přistání mění lopatu topiče za hrnce a talíře: o rozdílení jídla a mytí nádobí se totiž nikdo nechce starat. Z výpravy už se v roce 1930 vrací na hlavní lodi City of New York.Po návratu na Nový Zéland se stará o psí spřežení. Dokonale ovládne jejich řízení.

Osudná plavba kánoí

Po návratu z Ameriky, kde jeho odvahu ocení Zlatou medailí kongresu USA, cestuje Vojtěch po Československu, přednáší, píše a plánuje další cesty. Jeho cílem se stává Aljaška.

Když už má zajištěnu lodní kabinu na plavidle Montcalm, které vyplouvá z Liverpoolu začátkem srpna 1932, dojde k odkladu odjezdu. Přátelé pro něho ještě uspořádají 6. srpna v Sadské u Nymburka táborák na rozloučenou.

Odpoledne před ním si s kamarádem vypůjčí kanoi a vypluje na řeku Labe. Ale v okamžiku, kdy chtějí kanoi otočit, člun se najednou ocitne dnem vzhůru. Přátelé jsou v šoku, když zpod něho vyplave jenom jeden muž. Vojtěchovo tělo najdou až druhý den.

Příčinou smrti byl úder převracející se lodí. „Kratičké omráčení stačilo k tomu, aby dobrý plavec utonul v mírném proudu dříve, než mohl někdo pomoci,“ vysvětluje Bártl.