Ještě před dvěma staletími se vzdělání žen považuje spíše za zbytečný přepych než za samozřejmost. Dívky se mají naučit vést domácnost, vychovávat děti a být dobrými manželkami.

Myšlenka, že by mohly studovat matematiku, právo nebo medicínu, vyvolává údiv, někdy dokonce pohoršení. Přesto se postupně objevují odvážné ženy, které chtějí pravidla změnit.

První důležité kroky přicházejí v 19. století. V roce 1848 se v americkém městečku Seneca Falls koná historické shromáždění za práva žen.

Elizabeth Cady Stantonová (1815-1902) a Lucretia Mottová stojí u zrodu Deklarace práv a pocitů (Declaration of Sentiments). Dokument požaduje mimo jiné rovné možnosti vzdělávání a zaměstnání.

Ženy totiž nemají bojovat pouze o právo chodit do školy, ale také o možnost rozhodovat o vlastním životě. Vzdělání se stává jedním z nejdůležitějších nástrojů jejich emancipace.

Konečně dívčí gymnázium

Ani v českých zemích není cesta jednoduchá. Dívčí školy sice existují, jejich výuka se však většinou zaměřuje na praktické dovednosti, jazyky, hudbu a přípravu na společenský život.

Klasické gymnaziální vzdělání, které otevírá dveře na univerzitu, zůstává především mužskou záležitostí. Proč by ostatně žena potřebovala latinu nebo řečtinu, když se má starat o domácnost?

Právě proti takovému uvažování vystupuje spisovatelka Eliška Krásnohorská (1847-1926). V roce 1890 prosazuje vznik spolku Minerva a otevírá první dívčí gymnázium ve střední Evropě. Do prvního ročníku nastupuje více než padesát dívek.

Bojují o přístup na univerzitu

Vítězství ale ještě neznamená úplnou rovnost. Studentky Minervy musí zpočátku skládat maturitu na chlapeckém gymnáziu a také přístup na univerzitu si postupně vybojují.

První řádné studentky se na pražské univerzitě objevují v roce 1897. Dívčí vzdělávání tak konečně přestává být pouhou přípravou na manželství. Otevírá ženám cestu k vědě, medicíně, učitelství i dalším profesím. A především jim dává možnost rozhodovat o tom, čím chtějí v životě být.