„Jen tohle ne!“ pomyslí si císař Josef II., když mu jeho matka Marie Terezie vybere druhou manželku. Marie Josefa má od neštovic poďobanou tvář, což panovník nedokáže překousnout. Vzájemné soužití je pro něj utrpením. 

Rakouský císař Josef II. (1741 – 1790) nezažije příliš mnoho štěstí v lásce.

Svoji první ženu Isabelu Parmskou (1741 – 1763) sice velice miluje, a dokonce když Isabela v roce 1762 rodí dceru Marii Terezii, zachová se jako citlivý manžel a během porodu ji drží za ruku, ale Isabelu Josefovy city nezajímají. Mnohem větší přízeň chová k jeho sestře Marii Kristině.

V roce 1763 Isabela umírá na neštovice a Josef se s tím nemůže vyrovnat. „Ožeň se znovu,“ naléhá na něho jeho matka, rakouská císařovna Marie Terezie (1717 – 1780). Nakonec ho udolá a Josefovi nezbývá, než souhlasit.

Za nevěstu mu vybere Marii Josefu Bavorskou (1739 – 1767), protože chce, aby Habsburkové ještě víc posílili svůj vliv spojením s mocným německým rodem Wittelsbachů.

Svatební noc se nekoná

Slavná svatba proběhne 13. ledna 1765, ale ženich o nevěstu nejeví vůbec žádný zájem.

„Má malou a tlustou postavu bez mladistvého půvabu, ve tváři puchýře a červené skvrny,“ hodnotí podle rakouské autorky Helgy Thomové Josef pohrdavě vzhled nehezké bavorské princezny, která byla předtím předurčena pro pobyt v klášteře.

Žádná svatební noc se nekoná. Josef přikazuje oddělit jejich společný balkon ve vídeňském zámku Schönbrunn a pro sebe chce zřídit zvláštní vchod.

Oběsí se na stromě?

 „Kdybych mohl alespoň konečkem prstu sáhnout na jediné místo na jejím těle, které není pokryto vřídky, pokusil bych se mít děti,“ říká. Do manželčiných pokojů v zámku nikdy nezajde.

„Kdybych byla jeho ženou a on se mnou takhle zacházel, utekla bych a v Schönbrunnu se oběsila na prvním stromě,“ poznamenává o Josefově chování jeho sestra Marie Kristina.

„Mám ctnostnou ženu, miluje mne a jejích kladných vlastností si vážím,“ píše sice Josef Filipovi Parmskému, ale ani to ho nepřiměje věnovat jí sebemenší pozornost.

Když v roce 1767 umírá na neštovice, nedokáže překonat odpor a navštívit ji, nezúčastní se ani pohřbu.

Tajně vyráží do nevěstinců

Mlčenlivý a nepřístupný císař pracuje až 18 hodin denně a stále víc se uzavírá do sebe. Zůstává sám až do své smrti a o sňatku před ním nesmí nikdo promluvit. „Ženská společnost je pro rozumného muže natrvalo nesnesitelná.

I ten nejskvělejší a nejduchaplnější rozhovor s ní se mi hnusí,“ brání se. Svoje tělesné potřeby chodí tajně uspokojovat do nevěstinců. „Pokoušel jsem se to vyřešit tak, že jsem běhal za veřejnými děvčaty.

Toto řešení je však spojeno s tolika tělesnými nepříjemnostmi, a  tak ponižuje ducha, že mě naplňuje odporem,“ přiznává.