Noví komunističtí vládci, kteří v únoru 1948 uchvátili v československu moc, se při vyřizování svých účtů nezastavili před ničím. Ani před tím poslat na popraviště nevinnou ženu.
Symbolem politických procesů v komunistickém Československu se stal soud s Miladou Horákovou, s níž čelilo od jednatřicátého května 1950 obvinění ze „záškodnického spiknutí proti republice“ dalších 12 lidí, vesměs představitelů nekomunistických stran.
Milada Horáková (1901–1951) byla během druhé světové války se s manželem aktivně činná v protinacistickém odboji, za což byla v roce 1944 odsouzena k osmi letům vězení a jen těsně unikla trestu smrti.
Po válce se zapojila do práce v národně socialistické straně (ČSNS), za niž byla zvolena poslankyní Národního shromáždění. Stala se též předsedkyní Československé rady žen a místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 se na protest vzdala svého poslaneckého mandátu.
Zájem komunisty ovládané Státní bezpečnosti upoutala Horáková již v roce 1946 svými výroky o častých omylech lidových soudů. Na podzim 1948 iniciovala schůzku zástupců bývalých nekomunistických stran, jejímž cílem měla být koordinace společného postupu.
Ačkoli setkání nepřineslo žádný výsledek, obžaloba na něm později postavila značnou část procesu.
Horáková byla zatčena 27. září 1949. Zpočátku vyšetřovatelé přesně nevěděli, z čeho ji obvinit. Pomohly jim až výslechy člena ČSNS Jaromíra Kopeckého, který byl zatčen při pokusu o přechod hranic.
Ten prozradil existenci ilegálního ústředí národních socialistů, jejímž členem byla i Horáková a který udržoval kontakt s představiteli někdejšího vedení strany v zahraničí.
Soudní líčení začalo 31. května 1950 v Praze. Hlavní slovo při vyšetřování a přípravě procesu měli sovětští poradci, kteří určovali a řídili směr vyšetřování a často se i sami účastnili výslechů.
Obvinění byli za použití fyzického i psychického násilí nuceni naučit se zpaměti otázky i požadované odpovědi. Se začátkem soudního přelíčení se naplno rozběhla také mediální kampaň, která měla komunistické straně zajistit požadovaný politický kapitál.
Soudu denně přicházely stovky rezolucí dožadujících se nejpřísnějšího potrestání „zrádců a sabotérů“.
Podle historika Karla Kaplana (*1928) byl proces zinscenován jako velkolepá divadelní tragédie, jejímž hlavním kritériem byl politický účinek a ohlas u veřejnosti.
Rozsudek byl vynesen 8. června 1950. Čtyři obžalování, Horáková, historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Bouchal a podnikatel Oldřich Pecl, byli za velezradu a vyzvědačství odsouzeni k smrti, další čtyři lidé k doživotnímu žaláři a zbytek k dlouholetým trestům.
Případ Horáková a spol. byl včetně pětatřiceti navazujících procesů největší v zemi. Celkem bylo souzeno 639 lidí, deset z nich bylo popraveno, ostatní dohromady dostali 7850 let vězení. Horáková odmítla požádat o milost. Žádost za ní podali její otec a dcera.
Za milost pro odsouzené intervenovala řada významných osobností ze zahraničí, kde proces získal velkou publicitu. Byli mezi nimi například Winston Churchill nebo Albert Einstein.
Přesto prezident Klement Gottwald rozsudek potvrdil. Milada Horáková byla popravena v ranních hodinách 27. června 1950. Urnu s jejím popelem rodině nevydali a není známo, kde skončil.
Poprava se později stala symbolem komunistického bezpráví a násilí v Československu.
