Vodní hladina je klidná. Oni však ví, že je to klam. Že se pomalu a nenápadně blíží, aby se zmocnila archeologického pokladu, který se horečně snaží zachránit.
V roce 1986 se Turecko rozhoduje řešit energetickou krizi systémem přehrad a elektráren na řekách Eufrat a Tigrid.
O dva roky později je projekt připraven a vláda pověří amerického archeologa Guillerma Algaze (*1954) studií dopadu výstavby na historické a kulturní dědictví Turecka.
Přes jeho varování, že stavby zničí stovky archeologických lokalit, výzkum v nich pokračuje zvolna a sporadicky, jakoby se nic nedělo.
Zatopí archeologické Eldorádo?
Že se schyluje k archeologické katastrofě se ukazuje v roce 1994, kdy turecký archeolog Rifat Ergeç (*1949) potvrdí to, co se už dlouho tuší.
Zeugma, město na horním toku Eufratu, založené Seleukosem I. (358-281 př.n.l.) a kolem roku 250 pohřbené pod nánosy sutin, by mohlo patřit k nevýznamnějším tureckým nalezištím. Teď ho má z velké části zatopit přehrada Birecik.
Poté, co se s dalšími odborníky marně snaží přesvědčit tureckou vládu, aby stavbu přehrady prozatím zastavila, rozjíždí Ergeç kampaň Zachraňte Zeugmu. Potřebuje peníze, archeology, restaurátory, dělníky, kteří by mu pomohli zachránit, co se dát. A to ještě zdaleka netuší, kolik toho Zeugma ukrývá.
Každá podlaha je uměleckým dílem
V době, kdy o necelý kilometr dál začínají na přehradě pracovat buldozery, odkrývá francouzská archeoložka Catherine Abadie-Reynalová (*1955) velkou mozaiku nebývalé krásy. A vzápětí další. Práce nabírají na rychlosti.
Jsou odkryty dvě kompletní římské vily. A v nich velké mozaikové podlahy, které svou nádherou překonávají očekávaní archeologů. „Jako by spolu bohatí obchodníci soutěžili, kdo vyzdobí podlahy své vily krásnějšími mozaikami,“ popisuje nadšeně jejich objevitelka.
Je potvrzeno, že archeologové před sebou mají jedno z nejlépe dochovaných římských měst v dějinách. Přes všechny žádosti, prosby a protesty se však stavba přehrady nezastaví. Začíná opravdový závod s časem.
Snaží se zachránit co se dá
Přehrada je dokončena a začíná se plnit vodou. „Je to tragédie,“ zoufá turecký archeolog Mehmet Önal (*1965), který dohlíží vykopávky. „Kolem jsou desítky domů.
Dovedete si představit, co vše mohou ukrývat?“ Přichází miliony dolarů finanční pomoci z celého světa. Přijíždí desítky archeologů a nadšenců. Měsíc před plánovaným zatopením tu usilovně pracuje 330 lidí, z toho 100 archeologů.
Objeví unikátní sbírku 65 000 rodinných a úředních dopisních pečetí. Největší jaká kdy byla na jednom místě nalezena. A také další mozaiky, každou o velikosti středně velké místnosti.
Fixovat a převézt do muzea v nedalekém Gaziantepu, se jich podaří 17. „Patří k nejlepším jaké jsme kdy objevili,“ říká ředitel muzea Hakki Alkan a smutně dodává:
„Vláda nám bohužel dala jasně najevo, že energetická politika je důležitější než historie a kultura.“
Po kotníky ve vodě
Voda stoupá, archeologové ustupují, ale nepřestávají pracovat. Mozaiku Únos Evropy odvezou z lokality pouhý den před tím než je místo zatopeno. To už jim voda doslova sahá po kotníky. Vše co se prozkoumat a odvézt nestihlo je zakryto maltou a pískem.
Pro případ, že by někdy byla přehrada vyřazena z provozu. V říjnu 2000 je konec. Archeologové odhadují, že stihli odkrýt 10 procent lokality.
„Jsou to druhé Pompeje,“ zlobí se Önal a na jeho rozčarování nemění nic ani fakt, že archeologický výzkum na místě pokračuje dodnes. I když jen a výše položených částech města, kam voda nedosáhla.
