Vzduch rozčísnou děsivé skřeky. Doprovází je rytmické bubnování, jak si gorilí samec mohutnými tlapami buší do hrudi. Jde z něj strach. A přitom je to takový dobrák.

Gorily jsou spolu se šimpanzi našimi nejbližšími příbuznými. Jak dokazuje shoda lidské a gorilí DNA dosahující 98 až 99 procent. Naše cesty se od společného předka rozešly přibližně před 7 miliony lety. A ještě před 100 lety jsme o nich téměř nic nevěděli.

Dlouho jsou považovány za mýtus

O jejich existenci pravděpodobně jako první informuje kartaginský mořeplavec Hanno (5. století př.n.l.), kterým jim také dává jméno, když píše:

„Těmto chlupatým lidem naši tlumočníci říkali gorillae.“ Celá staletí další cestovatelé po návratu z Africké džungle vypráví o chlupatých obrech, kteří unáší a znásilňují ženy.

Vědci tyto historky odmítají jako nesmysly až do roku 1847, kdy americký přírodovědec Thomas Savage (1804–1880) získá v Libérii několik kostí a lebku gorily.

Přesto je však ještě v roce 1861 mnozí vědci považují za mýtus. Vyvrácen je až poté, co francouzsko-americký zoolog Paul Du Chaillu (1831–1903) přiveze první gorilí tělo.

Gorila horská je dokonce objevena až v roce 1902, kdy německý důstojník Robert von Beringe (1865-1940) zastřelí dvě z nich v Kongu.

První systematickou studii provede kolem roku 1920 americký biolog Carl Akeley (1864–1926), dodnes však není jejich klasifikace zcela ujasněna. Podle nejnovějších výzkumů se dělí na dva druhy.

Na gorily nížinné, se třemi poddruhy (nížinná, nigerijská, bwindská), a gorily horské.

Podle nosa poznáš… gorilu

Gorily jsou rodem největších žijících primátů a žijí výhradně v tropických a subtropických lesích centrální Afriky. Dospělí samci, nazývaní stříbrohřbetými, dorůstají u gorily nížinné výšky 150 cm u gorily horské až 180 cm při váze až 180 kg.

Samice váži přibližně polovinu. Stejně jako lidé mají individuální otisky prstů, a navíc další jedinečné poznávací znamení.

„Jako se nenajdou dva lidé se stejnými otisky prstů, nenajdou se dvě gorily se stejnými „otisky“ nosu – tvarem nozder a výraznými rýhami na hřbetě nosu,“ píše americká bioložka Dian Fosseyová (1932–1985) ve své knize. Jsou převážně býložravé.

Živí se listím, výhonky, ovocem a nepohrdnou housenkami nebo mravenci. Dospělá gorila je přitom schopna spořádat až 30 kg denně.

Pohoda, klídek a rodina

Žijí ve stabilních sociálních skupinách, vedených jedním dominantním samcem, který dělá všechna rozhodnutí, urovnává konflikty, řídí pohyb skupiny, a chrání ji i za cenu vlastního života.

Samice spolu mohou soupeřit o jeho přízeň, většinou však mají přátelské vztahy a dokonce často tvářejí různé koalice k prosazení svých záměrů. Vedle mláďat mohou skupinu tvořit také nedospělí samci, kteří ji opouští kolem desátého roku.

Většinu dne tráví gorily krmením, stavbou hnízd, ve kterých pak spí nebo odpočívají. Teritorium skupiny má obvykle mezi 5 až 15 km2, po kterém se pohybují rychlostí přibližně 500 metrů za den.

Pokud gorila nejí, nespí a dokonce ani neodpočívá, žije společenským životem, kde nechybí hry, hádky, usmiřování, intriky, případně páření. Stejně jako člověk prožívá bohatou škálu emocí, od radosti po smutek.

Překvapivý je také něžný vztah k mláďatům, se kterými se mazlí, pečují o ně a vychovávají je nejen samice, ale také samec.

Experiment Koko

Ještě v polovině 20. století jsou mylně považovány za surová, neinteligentní a extrémně násilná zvířata, což je mýtus, který vyvrátí až v sedmdesátých letech Dian Fosseyová. Dnes už víme, že je tomu jinak, a že svou inteligencí předčí i šimpanze.

Umí používat nástroje, třeba klacky, kterými si ověřují hloubku bažiny, nebo větvičky k lovení termitů. To však zdaleka není hranice jejich možností, jak dokazuje například gorila Koko (*1971) ze sanfranciské zoo.

Jako ročního mláděte se jí v roce 1972 ujme studentka psychologie Francine „Penny“ Pattersonová (*1947), která pracuje na projektu komunikace s lidoopy.

Protože nemají hlasivky uzpůsobené k mluvení, zkouší to pomocí znakové řeči hluchoněmých a přes skeptické názory odborníků je nečekaně úspěšná.

„Koko v současné době rozezná 2000 anglických slov, sama ovládá více než 1000 znaků, ze kterých dokáže skládat celé věty a kombinací jednotlivých znaků dokonce utváří nová slovní spojení,“ píše Pattersonová v podrobné zprávě.

Díky Koko navíc vychází najevo, že si gorily uvědomují svou existenci, dokáží přemýšlet o minulosti a budoucnosti a někteří experti se domnívají, že mají i určitý duchovní život.

V IQ testu, samozřejmě uzpůsobenému možnostem gorily, dosáhne 95 bodů a je tak svým způsobem inteligentnější než pětina lidí.

Další výzkumy prokazují, že gorily dokáží používat počítač, zvládají jednoduché početní úkoly, jako je třeba porovnávání množství, a také umí velmi dobře lhát, což je možná činí lidštějšími než znalost malé násobilky.

Něžní obři, které není radno naštvat

Přestože jsou gorily nemohutnější a nejsilnější primáti na světě, jde o mírumilovná přátelská zvířata, která se zejména k mláďatům chovají až s dojemnou něžností.

I řev a výhružné bušení do hrudi, ač se zdá hrůzostrašné, je jen zastrašující pózou, která má zabránit skutečnému násilí. Což samozřejmě neznamená, že se ve skutečném ohrožení nepromění se ve smrtící tank, který jen tak něco nezastaví.

Své o tom ví i lidé, kteří v ZOO svou hloupostí vyprovokují gorilu k útoku. V roce 2004 například děti v Dallasu rozdráždí třináctiletého samce Jabariho tak, že unikne z výběhu a než ho policie zastřelí, zraní čtyři lidi.

Jde přitom o výjimečné incidenty, naopak je známo mnoho případů, kdy gorily chrání děti, které spadnou nebo vlezou do jejich výběhu. Jako třeba 16. srpna 1996, kdy v Brookfieldu padá do výběhu tříletý chlapec a těžce se zraní.

Ujme se ho samice Binti Jua (*1988), která bezvládné tělíčko střeží před ostatními, chová ho v náručí a poté ho odnese ke vchodu, kde si ho převezmou ošetřovatelé.

Ničí je ebola, pytláci i motorové pily

Gorily jsou bohužel ohroženým druhem. Podle střízlivých odhadů jich přežívá ve volné přírodě posledních 80 000, z toho pouhých přibližně 600 horských.

Tomu, zejména u horských goril, odpovídá i míra ochrany, na které se podílí nejen složky ozbrojených strážců, ale také místní obyvatelé. Přesto jim hrozí vyhynutí. Kosí je bandy pytláků, lovící pro maso nebo pro mláďata na prodej.

Výsledek je v obou případech stejný. „Pokud se chtějí pytláci zmocnit mláděte, musí často vybít téměř celou skupinu,“ píše Diane Fosseyová. Spousta goril také umírá na zranění způsobená pastmi. Pytláci však nejsou zdaleka jediným nebezpečím.

Gorilí teritoria ukusují motorové pily dřevařských společností, nebo vypalováním pralesů pro novou zemědělskou půdu. Neméně kosí jejich řady choroby.

Například v roce 2004 virus ebola zdecimuje a v podstatě vyhubí populaci několika set goril v konžském národním parku Odzala. Hrozbou však není jen ebola, které roku 2006 podlehne až 5000 goril, ale také zavlečené lidské choroby.

Situaci nenahrává ani fakt, že samice goril rodí přibližně jedno mládě za 4-6 let a v průměru tak za život porodí 3 až 4 mláďata z nich ne každé dokáže přežít.