Pudink dnes vypadá jako jedna z nejjednodušších věcí na světě: otevřít sáček, nasypat prášek do mléka, zamíchat a za chvíli je hotovo.
Jenže cesta ke kuchyňskému zázraku začíná alergií jedné anglické ženy na vejce a pokračuje přes chemickou laboratoř vyjadřuje touhu lidí uvařit něco dobrého bez toho, aby u sporáku strávili půl života.
Kalendář ukazuje rok 1837 a v Birminghamu pracuje lékárník a chemik Alfred Bird (1811-1878). Jeho manželka Elizabeth miluje pudink, jenže má alergii na vejce. Tehdejší obchody samozřejmě nenabízí regál s deseti druhy bezvaječných dezertů.
Alfred se proto pouští do domácího potravinářského výzkumu. Úkol zní jednoduše, a to vyrobit něco, co se bude chovat jako klasický vaječný krém, ale vejce v tom nebude ani omylem.
Bird experimentuje se škrobem a nakonec nachází řešení v kukuřičném škrobu, který po smíchání s mlékem a zahřátí vytvoří hustou krémovou hmotu. Nejde tedy o usušený hotový pudink, který by někdo rozemlel na prášek.
Je to chytrá směs škrobu, barviva a aromat, která se teprve po přidání mléka a zahřátí promění v dezert. Pak přichází jedna z nejhezčích historek: Při návštěvě hostů se bezvaječný krém omylem dostane na stůl místo běžného pudinku.
Hosté ho snědí a svět se nezhroutí. Naopak. Birdovi dochází, že právě objevil něco, co nemusí zachraňovat jen jeho alergickou manželku.
Z domácího experimentu kuchyňská revoluce
Bird rychle pochopí, že prášek má jednu obrovskou výhodu: vydrží a dá se snadno připravit. V roce 1843 zakládá firmu Alfred Bird and Sons a už v roce 1844 pudinkový prášek propaguje po celém Británii.
Najednou není potřeba mít doma čerstvá vejce pokaždé, když někdo dostane chuť na vanilkový krém. Stačí sáček, mléko, hrnec a trochu trpělivosti. Bird navíc nezůstává jen u pudinku.
Vyrábí také prášek do pečiva, později směsi na želé, a náhražku vajec. Jeho firma tím vlastně předvádí budoucnost domácí kuchyně: vezměte složité jídlo, rozložte ho na stabilní prášek a nechte kuchaře dokončit práci vodou, mlékem a teplem.
Rodí se princip, který později ovládne regály supermarketů. Pudinkový prášek není jen novinka pro lidi s alergií. Je to způsob, jak si usnadnit vaření a zajistit stále stejný výsledek. Žádné přemýšlení, zda dát dvě nebo tři vejce, žádné obavy, že se krém srazí.
Nasypat, rozmíchat, zahřát. Kuchyně začíná pomalu připomínat chemickou laboratoř ale s mnohem chutnějšími výsledky.
Přichází krém, který se nemusí ani vařit
Další velký skok nastává až ve 20. století. Práškové dezerty se zdokonalují a výrobci zjišťují, že zákazník má jednu vlastnost: Nechce čekat. V Německu například Dr. Oetker uvádí pudinkový prášek na trh už v roce 1894, tehdy ještě určený k vaření.
Ve Spojených státech přichází v roce 1936 Jell-O s instantním čokoládovým pudinkem, který se připravuje z mléka. Postupně se přidávají vanilka, tapioka, kokos, pistácie, karamel a další příchutě.
Trik spočívá v tom, že výrobci začínají používat předželatinizovaný škrob, tedy škrob upravený tak, aby dokázal tekutinu zahustit mnohem snadněji a bez klasického dlouhého vaření. Z pudinku se tak postupně stává opravdu rychlý dezert.
V Británii se tento trend později nádherně projeví například u výrobku Instant Whip, který se objevuje v roce 1955 a stačí ho rozmíchat s mlékem. V roce 1967 pak přichází slavný Angel Delight.
Zatímco Alfred Bird kdysi řešil problém své ženy, která nesmí vejce, potravinářský průmysl už řeší mnohem větší problém: Jak dostat sladký dezert na stůl ještě dřív, než rodina zjistí, že na něj má chuť.
