Káva má jeden zásadní problém: Obsahuje vodu. Voda je z hlediska skladování pěkně otravná společnice. Zabírá místo, přidává hmotnost a časem dokáže s potravinami dělat neplechu. Proto někoho napadne geniální myšlenka: Uvařit kávu, vodu z ní odstranit a pak ji tam zase zalitím vrátit.
Zní to trochu jako kouzelnický trik, ale právě tak vzniká instantní káva. Cesta k ní je přitom plná podivných pokusů, patentů, kávových koncentrátů a jednoho velkého brazilského přebytku, který málem zavalí svět zrny.
Myšlenka rozpustné kávy není žádná novinka 20. století. Už v roce 1771 získává Brit John Dring patent na takzvaný „coffee compound“, tedy kávovou směs v práškové podobě. V 19. století se objevují další pokusy.
Za americké občanské války vojáci dostávají kávový koncentrát, který stačí rozmíchat ve vodě.
Má ovšem pověst produktu, který se k lahodnému espressu blíží asi stejně jako vojenská deka k hedvábnému županu. První známé pokusy s práškovou kávou se objevují už v 18. století a že v 19. století vznikají další tekuté i práškové koncentráty.
V roce 1890 si Novozélanďan David Strang nechává patentovat „soluble coffee powder“ vyrobený pomocí procesu se suchým horkým vzduchem.
O jedenáct let později zase japonský chemik Satori Kato představuje vlastní práškovou kávu v USA. Takže otázka „Kdo vynalezl instantní kávu?“ má poněkud nepříjemnou odpověď:
záleží, jestli hledáme první patent, první pokus, nebo výrobek, který se skutečně uchytil.
Brazílie má problém
Opravdový průlom přichází až ve 20. letech 20. století. Brazílie produkuje obrovské množství kávy a po krachu burzy v roce 1929 vzniká velký přebytek. Ve skladech leží tuny zrn, jejichž hodnota klesá.
Brazilci proto hledají způsob, jak kávu uchovat a zároveň ji dostat k lidem v podobě, která se snadno připravuje. Obracejí se na společnost Nestlé. Chemik Max Morgenthaler dostává úkol, který zní skoro jako zadání z televizní soutěže:
Udělat z kávy výrobek, který dlouho vydrží, rychle se připraví a pokud možno stále chutná jako káva.
První nápad je vytvořit kávovou kostku, něco jako bujón, jen s kofeinem. Kostka se má vhodit do horké vody a problém je vyřešen. Jenže chuť se při zpracování ztrácí. Morgenthaler proto experimentuje dál.
Nakonec zjistí, že kávový extrakt lze vysušit do rozpustného prášku a že přidání sacharidů pomáhá zachovat chuť. Po několika letech vývoje vzniká produkt, který se po zalití vodou znovu promění v nápoj.
V podstatě se tedy podaří přesvědčit kávu, aby na chvíli přestala být kávou, počkala ve sklenici a po přidání vody se zase vrátila její chuť.
Nescafé zavoní a jde do světa
Dne 1. dubna 1938 přichází ve Švýcarsku na trh Nescafé. Datum uvedení je sice jako vystřižené z aprílového žertu, ale výrobek je naprosto skutečný. Název vzniká spojením prvních částí slov Nestlé a café. Výroba využívá takzvané sprejové sušení:
uvařený kávový extrakt se rozprašuje do proudu horkého vzduchu a voda se odpařuje. Zůstává rozpustný kávový prášek, který se po zalití opět promění v nápoj. Poté přichází druhá světová válka a instantní káva dostává životní příležitost.
Nescafé se stává součástí přídělů pro americké vojáky, protože je lehká, snadno skladovatelná a hlavně se připravuje bez složitého kavárenského obřadu. Stačí voda.
V roce 1940 je Nescafé dostupné už ve více než 30 zemích. Později přichází další technologický skok: V 60. letech se prosazuje mrazové sušení, které dokáže lépe uchovat aroma i chuť. Vzniká jedna z největších kuchyňských zkratek historie.
Zrnko se upraží, umele, uvaří, voda se mu odebere, káva se promění v granule a člověk ji nakonec zase zalije vodou. Celý ten komplikovaný koloběh má jediný cíl: Abychom ráno nemuseli čekat.
Stačí otevřít sklenici, nasypat dvě lžičky a tvářit se, že jsme právě ušetřili deset minut života. Což je s trochou nadsázky nakonec přesně ten druh vědeckého pokroku, který lidstvo ocení.
