Ghetto je část města, kde musí žít, většinou nedobrovolně, náboženská, rasová nebo národnostní menšina obyvatel. Bohaté historické zkušenosti mají s takovým životem Židé. Už od středověku jsou totiž v každou chvíli nuceni v nějakém žít. Mezi ty nejslavnější patří i varšavské ghetto založené v roce 1940.
Pokud měli evropští Židé na počátku 20. století pocit, že to nejhorší mají za sebou, Adolf Hitler (1889–1945) je vyvedl z omylu.
Zrušená ghetta znovu zřídil, ne ovšem k tomu, aby v nich žili, ale aby tu čekali na transport směr plynové komory a konečné řešení židovské otázky, které vymyslely choré nacistické mozky.
Čekárna na smrt
Ghetto je zřízeno okupační správou 2. října 1940. Na příkaz guvernéra varšavského distriktu Ludwiga Fischera (1905-1947) se všichni Poláci z určené oblasti musí během tří týdnů vystěhovat a na plochu necelých 2,6 km² je poté násilně sestěhováno přes 450 000 Židů, kterým je zakázáno určenou oblast opouštět.
Ta je rozdělena na Velké a Malé ghetto a obehnána třímetrovou zdí, kterou střeží německé jednotky.
Život v přelidněné oblasti s mizerným zásobováním se brzy mění v peklo, kde lidé umírají při epidemiích i vysílením, neboť příděl potravin, tvoří sotva desetinu běžného přídělu německého vojáka. Jen během roku 1941 je jich přes 43 000 lidí.
Navzdory snahám polského odboje i jednotlivců pašovat za zeď potraviny a léky i přes to, že při odhalení hrozí trest smrti nejen dopadeným, ale také jejich rodinám a dokonce i celým domům.
Celé ghetto je přitom jen čekárna na odsun do vyhlazovacích táborů, který je pod velením esesáka Hermanna Höfla (1898–1947) zahájen 22. července 1942. Každý den odjíždí vstříc plynovým komorám v Treblince a Belsenu 5000 Židů. Do konce roku jich je téměř 300 000.
Povstání bez naděje
Deportace pokračují i v lednu následujícího roku. Jenže to už obyvatelé ghetta zjistí, že cílem nejsou pracovní tábory, ale tábory vyhlazovací, a v bezvýchodné situaci se rozhodnou postavit nacistům na odpor.
Bez ohledu na to, že jsou téměř neozbrojení a jejich šance na vítězství je nulová. Když 18. ledna 1943 vstoupí do ghetta nacistické jednotky, nikoho, kdo by nastoupil k transportu, nenajdou. Místo přichází útok.
Lidé mění ghetto v síť úkrytů, kanalizační a vodovodní sítě slouží jako únikové cesty, kdo může, vyrábí zápalné láhve a další improvizované zbraně. „Nebylo to odvaze bojovat.
Mohli jsme mít tisíce bojovníků, ale zbraně jsme měli sotva pro tři sta z nich,“ vzpomíná Marek Edelman (1919–2009), jeden z vůdců povstání. Ti nejschopnější dostávají revolvery, ale každý jen omezené množství střeliva.
Ještě méně je k dispozici pušek, a kulomety, ty jsou jen dva. Proti nim stojí dobře vyzbrojených 7000 mužů, vybavených děly, obrněnými vozidly, plamenomety a dokonce i podporou letectva. Peklo vypukne 19. dubna 1943 v 5 hodin ráno.
Do poslední kulky
Jednotky pod velením Ferdinanda von Sammern-Frankenegga (1897–1944) čekají jen chabý odpor. Jsou zaskočeny silným odporem a dokonce zahnány. Další den zaútočí plnou silou, tentokrát už pod velením brutálního esesáka Jürgena Stroopa (1895–1952).
„Díky síti chodeb jsme neustále měnili pozice a bojovali stylem jeden náboj jeden Němec“ vzpomíná Edelman. Přestože působí nepříteli těžké ztráty, během dvou dnů se Němcům daří povstalce zatlačit. Jdou dům od domu a postupně je vypalují plamenomety.
Neštítí se ničeho. Dokonce ani poprav dětí, když chtějí obránce donutit vyjít z úkrytu. Večer 16. května je po všem. Většina bunkrů je zničena, většina povstalců mrtvá.
Někteří, včetně vůdce povstání Mordechaje Anielewicze (1919–1943) spáchají v bezvýchodné situaci sebevraždu, další jsou zajati a na místě, muži i ženy, chlapci i dívky, popraveni. Ghetto samotné poté srovnáno se zemí.
