Právě teď nastává jejich velká chvíle. Zahrady se barví do červena. Rajčata dnes patří k nejoblíbenější zelenině na světě, jejich cesta na náš stůl je ale překvapivě dobrodružná.

Evropané se jich dlouhá staletí bojí, považují je za jedovatá a pěstují je jen pro okrasu. Trvá téměř tři sta let, než se z nich stane hvězda kuchyně.

Příběh rajčete začíná vysoko v Andách na území dnešního Peru a Ekvádoru. Tady rostou jeho drobní divocí předkové, kteří připomínají spíše rybíz než šťavnaté plody známé z našich zahrad.

Domestikace ale vrcholí až v Mexiku, kde Aztékové pěstují větší odrůdy a říkají jim tomatl. Právě odtud pochází dnešní název rajčete. Když do Nového světa dorazí španělští conquistadoři, vezou si semena zpět do Evropy.

Jenže místo kulinářské revoluce přichází nedůvěra. Rajče patří do čeledi lilkovitých stejně jako rulík zlomocný nebo blín, a mnoho lidí se proto domnívá, že musí být jedovaté. V botanických zahradách se pěstuje hlavně jako exotická ozdoba.

„Rajče urazilo mimořádně dlouhou cestu od plané rostliny až po nejvýznamnější zeleninovou plodinu světa,“ shrnuje bioložka Véronique Bergougnoux, autorka rozsáhlého přehledu o historii rajčat.

Jablka lásky

Nechybějí ani kuriózní omyly. Rajčatům se říká zlatá jablka (pomodoro) nebo jablka lásky, protože první evropské odrůdy bývají často žluté. Rozšíří se také legenda, že po jejich konzumaci umírají šlechtici.

Dnes už historici vědí, že rajčata za to pravděpodobně nemohou. Kyselá šťáva totiž uvolňuje olovo z některých tehdejších cínových stolních nádob, a otravy mají jinou příčinu než samotné plody. Ve Středomoří si však rajčata postupně získávají oblibu.

Italové z nich připravují první omáčky, Španělé je přidávají do jídel a během 18. a 19. století dobývají Evropu. Nové genetické výzkumy navíc ukazují, že dnešní rajčata nejsou přímými potomky jediné plané rostliny.

Jejich vývoj je mnohem složitější a zahrnuje opakované křížení různých populací v Jižní i Střední Americe. To vysvětluje, proč dnes existuje více než deset tisíc odrůd od drobných cherry rajčátek až po obří masité plody.

Příběh nezačíná na talíři

A právě nyní, na vrcholu léta, rajčata předvádějí své největší kouzlo. Slunce v nich podporuje tvorbu lykopenu, přírodního červeného barviva a silného antioxidantu, díky kterému získávají sytou barvu i výraznější chuť.

Odborníci se shodují, že rajčata dozrálá přímo na rostlině mají výraznější aroma než plody sklizené předčasně. „Chuť rajčete vzniká složitou souhrou cukrů, kyselin a stovek aromatických látek,“ vysvětlují vědci zabývající se šlechtěním této plodiny.

Není proto divu, že právě srpen je pro milovníky rajčat malým svátkem. Stačí utrhnout teplý plod ze zahrady, lehce jej osolit a člověk snadno pochopí, proč se z někdejší podezřelé exotické rostliny stala jedna z největších hvězd světové kuchyně.

Rajče tak dodnes dokazuje, že některé z nejlepších příběhů nezačínají na talíři, ale hluboko v historii lidské zvědavosti.