Jako kdyby nestačily války, násilí nebo třeba dopravní nehody. I matička Země se občas nevyspí do dobré nálady. Přírodní katastrofy si ročně vyžádají tisíce obětí po celém světě. Lidstvo zatím nezná způsoby jak předcházet zemětřesením či sopečným erupcím. Ale jisté pokroky se dějí i v této oblasti…

Většinu obyvatel San Francisca neprobudil 18. dubna 1906 budík, ale silné otřesy země. Ve čtvrt na šest ráno se země dala do pohybu a řádění zemské kůry proměnilo město v hromadu sutin a trosek.

Ze San Francisca se následně stalo hořící peklo, ve kterém zahynulo 3 000 lidí…

Oblast Kalifornie, kde San Francisco leží, je jedním ze seizmicky nejaktivnějších míst světa. Zemětřesení jsou zde na denním pořádku, místní obyvatelé je už téměř ani nevnímají.

Propočty však ukazují, že jednou přijde katastrofa, která svými rozměry tu z roku 1906 překoná. Ovšem, kdy se tak stane, to zatím nikdo neví… To ovšem neznamená, že by vědci složili ruce do klína.

Právě v Kalifornii se v současnosti zkouší prototyp systému, jenž je schopen spolehlivě varovat před příchodem zemětřesení, přívalové vlny tsunami a povodní. Jeho princip je založen na kombinaci dat získaných ze satelitů GPS a pozemských senzorů.

„Kombinací údajů z GPS s údaji ze senzorů jsme schopni změřit změny, ke kterým dochází při zemětřesení či jiných přírodních událostech,“ řekl výzkumník Yehuda Bock.

Systém je podle něj například schopen zaznamenat záchvěvy, které se objevují krátce před otřesy půdy, a také odhadnout, jak silné to bude zemětřesení, a zda vyvolá přívalovou vlnu.

Pravděpodobně nejsilnější zemětřesení v historii postihlo v roce 1201 Egypt. Tehdy podle dostupných údajů zahynul více než milion lidí. Je jasné, že tehdejší technologie nemohly takovému počtu obětí nijak zabránit.

Tehdy se k předvídání podobných katastrof používala třeba astrologie. Dnes už pochopitelně věda postoupila mnohem dál.

Z iniciativy UNESCO byla v roce 1965 založena pracovní skupina, která byla nazvána International Commission for Earthquake Prediction (Mezinárodní komise pro předpověď zemětřesení).

Ta ve svých výstupech používá statistické metody, metody vyznačení silně seizmických zón, v nichž dlouho nebyly zaznamenány žádné otřesy, nebo sleduje zrychlené pohyby zemské kůry. Důležité je rovněž sledování změn magnetického pole a elektrické vodivosti hornin, změn chemického složení plynů unikajících ze země, ale i změn chování zvířat.

Přes všechno zatím nelze zemětřesení stoprocentně předvídat. Každá oblast zlomů, kde zemětřesení vznikají, má totiž zcela jinou geologickou stavbu i jinou historii.

Přesto existují metody, které mohou na hrozící nebezpečí upozornit. Jde především o seizmické záznamy. Například turečtí a francouzští vědci nalezli specifické signály, které zemětřesením předcházejí.

Ty mají podobu zvláštní seizmické aktivity, která se objevuje několik desítek minut před hlavním nárazem. Mezi nejrizikovější oblasti patří Japonsko, Indonésie, Kalifornie, Turecko, Pákistán, Írán, Itálie či ruská Kamčatka.

A tak například Japonci věnují zvláštní pozornost pevnosti nových staveb, aby otřesy půdy byly schopné vydržet. Česká republika naštěstí leží v seizmicky klidné oblasti.

Země se tu sice občas otřese, zvláště v západních Čechách, ale zdejší zemětřesení nemají fatální následky. Střední Evropu však trápí jiný živel: voda. Povodně jsou tu jevem více než častým.

I předvídání záplav je na výsost těžké, s výjimkou velkých toků je velmi obtížné dopředu odhadnout, na jakých místech se budou povodně pravidelně opakovat. Navíc připravit model přívalových dešťů je téměř nemožné.

Riziko povodní a s ním způsobené ztráty na životech a majetku však lze alespoň částečně zmírnit. Především úctou ke krajině. Betonové a vyasfaltované plochy jen těžko vsáknou přívalový déšť do země.

Zatímco krajina se stromy podle britského výzkumu zvládne srážky absorbovat až 67krát rychleji než třeba traviny a zemědělská půda, o asfaltu ani nemluvě. Klimatologové odhadují, že extrémní počasí doprovázené hustými srážkami se v našich končinách již usídlilo.

S tím se v krátkodobém horizontu nedá nic dělat. Přesto jsou známé další faktory, které vznik povodní mají na svědomí.

Sem patří nejen odlesňování, ale i odvodňování krajiny pomocí meliorace či výstavby různých monstrózních kanálů, jako je ten uvažovaný mezi Labem, Odrou a Dunajem. Ke vzniku povodní přispívá i likvidace mokřadů, pěstování nevhodných plodin pro danou oblast nebo likvidace mezí.

Nejedná se o zvlášť složité záležitosti, přesto mohou plnit důležitou ochrannou funkci před velkou vodou.