Selfie dnes vládne světu od koupelen po vrcholky hor. Jenže pozor, tenhle fenomén nevymyslel Instagram ani znuděný influencer. První „selfie“ vzniká v době, kdy lidé místo filtrů řeší, jak vůbec přežít několikaminutovou expozici. A právě odtud začíná překvapivě zábavná cesta autoportrétu až do digitální éry.

První fotografické selfie vzniká už v roce 1839 a stojí za ním americký nadšenec Robert Cornelius (1809-1939). Ve své dílně nastaví fotoaparát, sundá kryt objektivu, sprintuje do záběru a pak nehnutě sedí klidně i několik minut. Výsledek?

Lehce rozcuchaný muž s výrazem „snad to vyjde“. Na zadní stranu si ještě napíše legendární poznámku, že jde o první světelný obraz. A má pravdu, jde o jeden z prvních autoportrétů vůbec.

Selfie tehdy není marnivost, ale spíš experiment a tenkrát trochu i fyzický výkon.

Po ruce jsem jenom já sám

Jakmile se fotoaparáty zmenšují a zlevňují, začíná se autoportrét šířit. Na začátku 20. století už lidé zkoušejí focení do zrcadla nebo s pomocí stativu.

Teenageři si posílají své snímky, umělci experimentují a fotografové si zkoušejí vlastní tvář jako model, protože kdo jiný je po ruce pořád, než já sám? Selfie se pomalu mění z technického pokusu na způsob sebevyjádření. Ale pořád to chce trpělivost: žádné „cvak a hotovo“, spíš „nastav, čekej, doufej“.

Sledujeme tváře

A pak přichází digitální exploze. Smartphone, přední kamera a sociální sítě udělají z selfie globální jazyk. Najednou nejde jenom o fotku, ale o sdělení:

„Jsem tady, takhle vypadám a tohle právě prožívám.“ Selfie se stává symbolem digitální doby, protože je rychlé, osobní a sdílené během pár sekund.

Studie dokonce ukazují, že lidé na selfie reagují víc než na jiné fotky, jsme prostě naprogramovaní na to sledovat tváře. A tak se z kdysi namáhavého experimentu stává každodenní rituál. Dnes už místo běhu k fotoaparátu stačí natáhnout ruku. A výraz? Ten zůstává, jenom je o něco víc „instagramový“.