Česko se může pyšnit dvěma skutečně prastarými psími plemeny. Jedno je drobné, čiperné a kdysi zdobilo dvory evropských vládců, zatímco to druhé je mohutné, věrné a po dlouhá staletí střežilo naše hranice.

Pražský krysařík a chodský pes – dvojice, která v sobě ukrývá výrazný kus tuzemské historie, tradic i národní hrdosti.

Když se řekne nejstarší české plemeno, málokdo si vybaví drobného, téměř kapesního psa. Přesto je pražský krysařík jedním z nejstarších psíků u nás i ve střední Evropě.

Už na počátku 9. století putoval jako vzácný dar Karlu Velikému, což zmiňuje i kronikář Eginhard. Dnes bychom tomu říkali prestižní „diplomatický dárek“, tehdy to byl projev úcty i způsob, jak potěšit vladaře.

Pejsek byl nejen společenským společníkem, ale také neúnavným lovcem, jeho jméno ostatně napovídá proč. Krysaříci byli mistři v hubení krys a jiných škůdců, a tak nechyběli ve stájích ani na dvorech.

Jejich chovatelská historie je dlouhá, i když přesná podoba raných krysaříků není úplně jasná. Jisté však je, že šlo o žádané psíky, kteří putovali až na polský či francouzský dvůr.

Strážci hranic s ohnivým srdcem

Druhé nejstarší české plemeno má úplně jiný charakter i poslaní. Chodský pes, černý ovčák s rezavým pálením, provází dějiny západních Čech už od středověku.

Když císař Rudolf II. v roce 1576 potvrdil Chodům právo střežit hranice, v listině se mluví i o jejich věrných psech – spolehlivých, rychlých a neúnavných. Tito „psohlavci“, jak se jim říkalo, se nehodili jen na strážní službu.

Byli skvělými ovčáky, uměli stopovat a díky své učenlivosti si rychle získávali respekt. Jejich příběh později ožil v literatuře: Jindřich Šimon Baar o nich píše s láskou a Alois Jirásek je nesmrtelně zvěčnil v románu Psohlavci. Malíř Mikoláš Aleš pak jejich podobu spojil s romantikou českých dějin.

Znovuzrození starých plemen

Ačkoliv se na chodské psy na čas zapomnělo, v 80. letech 20. století se chovu znovu ujali nadšení kynologové. Dnes je chodský pes považován za jedno z nejmilejších, nejpracovitějších a nejstabilnějších českých plemen.

Podobně i pražský krysařík zažívá renesanci. Z původního dvorského dárku se stal oblíbený rodinný společník – veselý, chytrý a neuvěřitelně oddaný.

Obě plemena tak dokazují, že česká kynologická tradice má hluboké kořeny a rozhodně není jen okrajovou kapitolou naší historie.