Pečlivě pěstěný zelený trávník, klid, hráči s drahým vybavením a maximální soustředění. Golf je vizuálně nádherný sport! Ale nebylo tomu tak vždy. První příznivci se museli spokojit s mnohem skromnějšími podmínkami. Zůstal tak prostor pro smělé inovace: jednou dokonce „pomohl“ i indický bůh!

Rozmáchnout se, odpálit a pak už jen sledovat dráhu míčku. V takovou chvíli golfisty pramálo zajímá jeho historie! Ale je to příběh plný zajímavých momentů, náhod i kreativity, které formovaly dnešní podobu hry.

Nuda na pastvě

Legenda praví, že prvním golfistou mohl být obyčejný pastýř. Jednoho dne se nudí, máchne holí a trefí kámen, který zapadne do díry v zemi. Když se přidá kolega, soutěž je na světě a s ní i zárodek golfu.

Za nejstarší známé golfové míčky bývají považovány dřevěné koule ze 14. století nalezené na východním pobřeží Skotska – i když je možné, že sloužily k jiným hrám s holí a míčem.

Skutečný golf se dříve hraje s míčky ze zvířecí kůže plněnými srstí či peřím, dováženými z Nizozemska. V 16. století přichází na scénu tzv. „featheries“, tedy koule z hovězí kůže vycpané husím peřím.

Když se kůže namočí, smrští se, peří nabude na objemu a míček získá výborné letové vlastnosti. Jenže ruční výroba je pracná a drahá, takže golf zůstává výsadou bohatých vrstev.

Nečekaná inspirace

Nápad na výrazné vylepšení přichází ve 40. letech 19. století. Jeho autorem je student Robert Paterson (1829-1904). Golf je na univerzitě populární, ale chudý Paterson si nemůže dovolit kupovat drahé kožené míčky.

Proto ho uchvátí vlastnosti gutaperči – sušené gumy z malajského stromu sapodilla. Tu najde jako ochrannou výplň v balíčku z Indie, odkud mu přijde socha hinduistického boha.

Napadne ho zahřívat tuto zajímavou hmotu a hníst ji, dokud nevytvoří kouli, kterou natře bílou barvou. Míček je nejenom cenově dostupnější, ale také se lehčeji pohybuje a je snáze opravitelný.

Vynálezcem moderního míčku je Američan Coburn Haskell (1868-1922), který při návštěvě gumárenské továrny dostane dobrý nápad: použít gumovou přízi na výrobu míčku, přidat jádro (pevné, později tekuté) a vnější plášť.

Novinka je poprvé uvedena na trh v roce 1901 a odborníci dodnes považují tento okamžik za jeden z nejdůležitějších milníků v dějinách golfu.

Užitečné vychytávky

Golfisté postupně přijdou také na to, že opotřebované kousky jsou lepší, protože mají stabilnější trajektorii i lepší rotaci a proto se na trhu objeví míčky s pravidelně rozmístěnými prohlubněmi, tzv. dimply. Od té doby se vývoj nezastaví:

zdokonaluje se jádro, plášť i povrch. Hráč si může vybrat model například podle toho, zda chce delší let, větší přesnost nebo lepší kontrolu při finálním úderu do jamky. A v posledních letech přichází další revoluce – „chytré“ míčky se zabudovanými senzory.

Ty dokážou sbírat data o každém úderu, odhalují silné i slabé stránky hry a navíc pomáhají najít takové míčky, které se zatoulají do roughu (tedy vysoké trávy mimo hlavní herní plochu).

Téměř by se mohlo zdát, že míček už dneska ví o golfu skoro víc než někteří hráči…