V pulzujícím Katalánsku existuje tradice, která vzdoruje gravitaci a oslavuje lidskou soudržnost: castells.
Tyto dechberoucí lidské věže nejsou pouhou akrobacií, ale hluboce zakořeněným rituálem, který odráží houževnatost a týmového ducha místních obyvatel.
Připravte se na cestu do světa, kde je každý jednotlivec klíčovým článkem v živém řetězci a kde se dávná zábava stává mocným symbolem identity.
Castells, neboli lidské věže, jsou fenoménem, který každoročně přitahuje tisíce diváků do Katalánska na severovýchodě Španělska. Tyto působivé struktury, tvořené výhradně lidskými těly, představují více než jen soutěž v preciznosti a síle;
jsou živým projevem katalánské kultury a národní identity. Fotografie z festivalu v Tarragoně v říjnu 2024 zachycuje atmosféru plnou napětí a vzrušení, kdy se jednotlivé „colles“ (týmy) snaží postavit co nejvyšší a nejstabilnější věž.
Základem každé věže je pevná a rozsáhlá základna (pinya), tvořená desítkami, někdy i stovkami lidí, kteří se navzájem podpírají a pohlcují otřesy.
Na této základně se postupně staví další a další patra, přičemž do vyšších úrovní stoupají lehčí a obratnější členové týmu.

Proces je pečlivě choreografován a vyžaduje absolutní důvěru a synchronizaci. Na úplný vrchol se nakonec vyšplhá enxaneta, malé dítě, které je obvykle mladší 10 let.
Právě tento okamžik je považován za završení celé stavby, kdy dítě zamává na pozdrav shromážděnému davu, často s katalánskou vlajkou v ruce. Tento akt symbolizuje úspěch a hrdost celého týmu. Cílem je jediné: aby se věž nezřítila.
Tato jedinečná tradice má kořeny v 18. století a je pevně spjata s historickými pouličními tanci Muixeranga, které byly oblíbené v tehdejším Valencijském království.
Postupem času se z nich vyvinula specializovaná disciplína zaměřená na stavbu stále vyšších a složitějších lidských formací. Ačkoli je castells oslavou síly, odvahy a komunity, nelze opomenout ani jejich nebezpečnou stránku.
I přes přísná bezpečnostní opatření a neustálý trénink k pádům dochází, a některá zranění mohou být vážná.
Incident z roku 2006 v Mataró, kdy při pádu zemřela malá dívka, ukázal temnější stránku této tradice a vedl k zavedení povinných helem pro děti na vrcholu věží. I dnes je běžné, že po soutěžích končí někteří účastníci v nemocnici.
Paradoxně nejrizikovější momentem není ani tak samotná stavba, ale spíše bezpečné slézání z věže. Z tohoto důvodu je součástí tréninku i nácvik správných technik sestupu, aby se minimalizovalo riziko úrazů.

Vývoj castells se v průběhu let odráží i v inkluzivitě. Osmdesátá léta 20. století přinesla významnou změnu, když byla umožněna účast žen.
Jejich přirozeně nižší hmotnost a vynikající flexibilita se ukázaly jako velká výhoda, která umožnila stavět věže s ještě více patry a dosáhnout tak nových výšin. Tato adaptace jen podtrhuje dynamickou povahu tradice, která se neustále vyvíjí a inovuje.
Kulminací uznání této jedinečné tradice bylo její zapsání na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2010, což potvrdilo její globální význam a potřebu zachování pro budoucí generace.
Castells jsou tak nejen sportovním výkonem, ale i živoucím odkazem na historii, komunitu a nezdolného ducha Katalánska. Jsou důkazem, že lidé dokáží dosáhnout neuvěřitelných věcí, když spolupracují a vzájemně si důvěřují.
Castells jsou fascinujícím spojením odvahy, disciplíny a hluboké kulturní hrdosti. Ukazují světu, jak mocná může být lidská soudržnost a jak se tisíciletá tradice může stát moderním symbolem identity.
I přes rizika, která s sebou tato aktivita nese, zůstávají castells jedním z nejpozoruhodnějších projevů lidské vynalézavosti a komunitního ducha.