V půlce října roku 1813 se dají na pochod tisíce vojáků. Modré uniformy, bílé bandalíry. Muškety a kordy, vysoké škorně. Řadí se do zástupů, jeden za druhým. Praporce vlají ve vzduchu a zní ryk trubek.

Zpovzdálí se dívá smrtka a ví, že si dneska odvede tisíce chlapců, kteří stále ještě věří, že se vrátí domů.

Bitva u Lipska je největším střetnutím devatenáctého století. 600 tisíc vojáků tu stojí proti sobě. Proti obrovské armádě pod velením Napoleona Bonaparte (1769–1821) se řadí muži pod vlajkami Ruska, Rakouska, Pruska, Švédska a dalších německých knížat.

Nepřátelé Francie jsou v mírné přesile, ale co je mírná přesila proti všemocnému vojevůdci z Korsiky? To ukáží následující minuty. Vojska se dávají do pohybu – přesně podle plánů.

A po strašlivé krvavé řeži, která trvá tři dny, a ve které vypustí duši snad až 90 tisíc mužů, spojenci nad Napoleonem vítězí. Plány fungují. Plány, které připraví největší český vojevůdce v našich dějinách.

Neduživý chlapec

Přesto se zprvu nezdá, že by strůjce vítězství v Bitvě národů měl nastoupit vojenskou kariéru. Josef Václav Radecký z Radče (1766–1858) je jako chlapec nemocný a neduživý.

Studuje spolu s dalšími šlechtickými synky školu určenou pro úředníky, ale zoufale ho to nebaví. Chce být vojákem. „Mladý hrabě by nám jako voják k ničemu nebyl,“ dostane ale stopku z vojenské školy.

„Je příliš malý, příliš slabý a nesnesl by námahy vojenského služby.“ Ale Radecký se nevzdá. O rok později to zkusí znovu, a když to nevyjde, jde do toho po hlavě ještě jednou. A prorazí. Co mu chybí na zdraví, to dohání pílí a houževnatostí.

Výš, jen výš

Už za dva roky je povýšen na poručíka. V boji proti Turkům se vyznamená odvahou a všimne si ho nejslavnější vojevůdce té doby, maršál Ernst Gideon von Laudon (1717–1790). „Budete mým pobočníkem,“ rozkáže a Radecký se tak učí od skutečného mistra.

V divokých dobách, kdy císařství bojuje proti revoluční Francii, a celou Evropou otřásají válečné nálady, sbírá jeden vavřín za druhým. Kam přijde, tam vítězí. Brzy je z něj generál ověnčený nejvyššími rakouskými vyznamenáními a jeho jméno má punc a lesk.

Škoda jen, že rakouská armáda nemá Radeckých víc. V roce 1813 jej generalissimus rakouských vojsk Karel Filip ze Schwarzenbergu (1771–1820) jej jmenuje náčelníkem svého štábu:

„A vymyslete, zatraceně, už něco, abychom toho malého Korsičana srazili na kolena!“ dostane hned první úkol. Radecký zasalutuje a úkol splní. V Bitvě u Lipska Rakušané triumfují!

Spasitel Itálie

Když vypukne v Itálii v roce 1848 povstání, Radeckému je přes sedmdesát. I když se zdá situace ztracená, on pozice udrží a Itálii pro rakouského císaře zachrání. Králové si u něj podávají dveře, aby ho mohli dekorovat a potřást mu rukou.

A i přesto, že je oblíbený u panovníků, nezapomíná, že i on byl kdysi obyčejný voják. Traduje se, že pokaždé, když vchází do svého štábu, hlídkujícím vojákům dá do kapsy nějaké drobné a prohodí s nimi milé slovo.

Když je v roce 1850 penzionován, plně si užívá rodinného života. Pořídí si i na stará kolena milenku, která mu nakonec porodí čtyři děti. Konec přichází nečekaně, když uklouzne na čerstvě navoskované podlaze a zlomí si krček. Když umírá, celá země drží čtrnáctidenní smutek.