Jmenujete se třeba Martin Černý a sousedka například Jana Pekařová. Napadlo vás zamyslet se nad tím, odkud se vzalo vaše nebo její příjmení? Je to zajímavý příběh. Při jeho vyprávění se vrátíme o 700 let zpátky.
Příjmení jsou hodně stará. Co na to říká jazykověda? Už po roce 1300 se u nás začínají objevovat první náznaky rozlišení osob i jinak než podle křestního jména. Je to nutnost, protože počet lidí přibývá.
Umíte si představit zmatky, které vznikají ve městě nebo na vesnici, když se pět chlapů z okolních domů nebo chalup jmenuje Jan a další čtyři Václav? V poledne se dozvíte, že večer k vám přijde na návštěvu strejda Václav.
Celé odpoledne budete dumat, který z té čtveřice to vlastně bude. Aby se lidé od sebe odlišili, začali si proto říkat různými přívlastky, přídomky nebo přezdívkami. Jak to vypadalo?
Třeba když se Honza z vedlejší chalupy věnoval kovařině, tak se z něj zkrátka stal Jan Kovář.
Vyskočil při rvačce
Jednou z možností, jak se vyznat ve spoustě Václavů, Janů a jiných jmen, se stává zaměstnání. Čím se dál řídit, aby se sousedi vzájemně nepopletli? Ke skvělým vodítkům patří tělesné a duševní vlastnosti člověka.
Z nějakého kluka se proto stává Pavel Dlouhý, z dívky zase Marie Smutná. U někoho se připojí jméno po otci, takže se mu říká třeba Jan Martinův. Stejně užitečné je i místo původu.
Vaškovi, který bydlí za potokem, se začíná říkat Zápotocký, Kateřině z chalupy pod skalou zase Podskalská.
Podle jazykovědkyně Dobravy Moldanové (†1936) se příjmením mohly stát i „narážky na příhody, jejichž hrdinou (často nehrdinným) nositel byl (o jednom rodu Vyskočilů je doloženo, že jeho praděd získal své jméno tím, že při hospodské rvačce vyskočil oknem).“
Prosté lidi v tvorbě příjmení ale mílovými kroky předbíhá šlechta. Na svém rozlišení a místě, odkud pochází, si totiž dává záležet mnohem dříve než oni.
Například Smil z Tuháně (před † 1216), zakladatel významného šlechtického rodu Ronovců, přídomek z Tuháně hrdě nosí už na konci 12. století. U měšťanů se potkáš se jménem i příjmením ve 14. století, ale jde spíš o výjimky a zatím se nedědí.
Na dobu, kdy nosí celá rodina stejné příjmení, si musíme počkat ještě další dvě století, ale ani to ještě není pravidlem.
Císařův výmysl
Možná se vám vaše příjmení nelíbí. Jasně, jmenovat se třeba Lucie Sprostá nebo Petr Šoustal není žádné terno. „Co takhle si příjmení změnit? A proč vůbec musím mít stejné příjmení jako rodiče? A kdo může za to, jak se jmenuju?“ říkáte si nejspíš naštvaně.
Pracovat na pravidlech týkajících se příjmení začíná panovnice Marie Terezie (1717‒1780). Dílo ale dokončí až její syn, císař Josef II. (1741‒1790), který v roce 1780 vydává tzv. Patent o dědické posloupnosti.
V něm stojí, že jméno osoby bude dědičné po otci a nesmí se měnit ani nijak komolit. Proč si takové nařízení vymyslel? Z dlouhé chvíle to rozhodně nebylo. Potřeboval mít o obyvatelích své monarchie lepší přehled, a to z praktických důvodů. Jakých?
Aby mohl vybrat co nejvyšší daně a věděl, kolik vojáků může poslat do války. Různé přívlastky, přezdívky a přídomky se tehdy stávají oficiálním příjmením.
Top desítka
Se kterými příjmeními se dnes u nás setkáte nejčastěji? Je to Nováková a Novák. Pokud zrovna tohle příjmení nemáš napsané ve svém rodném listě, určitě nějakého jeho nositele z okolí znáš. Jak se dá před staletími získat?
Dostává je člověk, který přijde do uzavřeného kolektivu – stává se tam nováčkem. Stejné vysvětlení platí i pro příjmení Novotná a Novotný, která v žebříčku zaujímají páté a šesté místo.
Mezi ně se vetřela Svobodová se Svobodou, příjmení od stavu nebo zaměstnání. Jejich nositelé bývali třeba svobodnými sedláky a selkami. Sedmá a osmá příčka patří Dvořákové a Dvořákovi. Možná uhodneš, z čeho pochází – ze slova dvůr.
Často šlo o správce nebo vlastníky statků. Devítku a desítku obsadila Černá a Černý. Lidé s tímto příjmením bývali výrobci dřevěného uhlí v lesích a kvůli umouněnému obličeji a šatům se jim říkalo Černí.
