Habsburský císař Josef II. žádá roku 1782 po dolnorakouskému maršálkovi a místodržícímu, hraběti Janu Antonínu Pergenovi, aby zreformoval policii. Ten vážně přikyvuje císaři, s jehož názorem se naprosto shoduje. Dobře ví proč.
V roce 1776 dojde ke zmírnění trestů v rakouském soudnictví, a dokonce bylo odstraněno mučení. „Nekalé živly mohou získat pocit, že si mohou dovolit více než dříve, a to je velmi nebezpečná situace,“ uvažuje Jan Antonín Pergen (1725–1814).
Zvlášť když si uvědomí, že úředníci připravují ještě další uvolnění. Má být omezen počet trestných činů, za něž si hříšník vyslouží trest smrti (k tomu však nakonec dojde teprve v roce 1787). Už nyní ale začíná být situace na pováženou.
Zloději, vrahové a jiní kriminálníci mohou nové podmínky pochopit jako novou výzvu k páchání zločinů. Svými rejdy by mohli vážně ohrozit vnitřní stabilitu říše.
Prodloužená ruka císaře
Hrabě proto chce vybudovat velice silnou organizaci, která by se skládala jak z policie veřejné, tak i tajné. „Nejdůležitějším článkem je policie tajná. Díky ní se dozvíme o každém záchvěvu pavučiny, která tvoří podsvětí,“ míní Pergen.
Má přitom naprostou podporu vídeňského policejního ředitele Beera. České země mají od února 1785 tři policejní ředitelství v Praze, Brně a Opavě. Zdejší ředitelé sice podléhají zemskému místodržícímu, ale zároveň všechno hlásí do Vídně.
Jednoduchý a účinný systém zajistí, že panovník se okamžitě dozví, co se kde v českých zemích šustne. Čechům tohle samozřejmě není vůbec pochuti.
Když císař jmenuje do funkce prvního vrchního policejního ředitele v Praze Jana Jakuba Reismanna, zdejší úřady na něj mají spadeno.
„Je to prodloužená ruka Vídně,“ míní úředníci z pražského magistrátu a Českého gubernia a dokonale trefí hřebíček na hlavičku.
Platí řádný nájem
Reismannovi jeho postavení rozhodně nemíní nijak usnadňovat, právě naopak. Neustále se s ním dohadují o jeho kompetencích. A jakmile se jim něco nelíbí, hned žalují do Vídně a žádají, aby vídeňští úředníci urovnali jejich vzájemné spory.
Čeho se především týkaly? „Z následujících kompetenčních sporů můžeme vzpomenout pokus policejního ředitelství o vymýcení prostituce, který narazil na odpor zemských orgánů,“ líčí současný autor Pavel Macek.
Reismann proto rozhodně nemá v Praze na růžích ustláno. Situace dokonce dojde tak daleko, že pro vykon své funkce nemá ani žádnou odpovídající budovu s kancelářemi! Nezbude mu tedy nakonec nic jiného než řídit policejní aparát ze svého vlastního bytu.
Teprve 11. listopadu 1789, tedy až po čtyřech letech ve funkci, dostává prostory v dnešní pražské Mikulandské ulici čp. 127 na Novém Městě. Nic ale není zadarmo, policejní ředitelství tu musí platit řádný nájem jako kdokoli jiný. Policie přesto vzkvétá.
