Jedenáctiletý Jan Evangelista Purkyně, rodák z Libochovic v Poohří, odchází na studia k piaristům. Jak ale čas plyne, začíná chápat, že úzkoprsá a přísná řádová pravidla pro něj nebudou tím pravým způsobem života.
Ve svých 20 letech se proto Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) definitivně rozhodne a z řádu odejde. Stává se vychovatelem v různých urozených rodinách a uvažuje, co dál.
Má štěstí, protože jeden z jeho zaměstnavatelů mu ukáže krásu lékařské vědy. Purkyně pochopí, že zkoumání lidského těla je oborem, kde může přijít na spoustu nového.
Svůj hřbet neohne
Zakotví v Praze, aby se stal lékařem. Už během studií v letech 1814–1818 se projevuje jeho otevřená vědecká mysl a chuť si všechno vyzkoušet. Ve třetím a čtvrtém ročníku se věnuje praktickým pokusům.
V roce 1818 úspěšně obhájí doktorskou práci s názvem O zření v ohledu subjektivním a přijímá funkci asistenta na lékařské fakultě Karlovy univerzity. Snaží se zde získat také profesorskou hodnost, ale nedaří se mu.
„Bylo by to možné jedině tehdy, kdybyste zapomněl na své vlastenecké názory,“ naznačují mu nadřízení i kolegové. Něco takového však nepřipadá v úvahu. Jednou z oblastí, která mladého medika zaujme, je mechanismus závratí.
„Dal jsem se půl hodiny, pak hodinu i více hodin houpati,“ líčí Purkyně své zážitky ze zábavního parku na ostrově Štvanice, kam chodí na kolotoče a houpačky.
Koketuje se smrtí
Jeho snahu o prozkoumání lidského těla nikdo a nic nezastaví. „V celém organismu by nemělo být nic, co by nebylo až do detailu poznáno a prozkoumáno s ohledem na svůj místní a obecný účel.
Tak budou celý organismus i příroda úplně průhledné oku i rozumu,“ napíše Purkyně. Po jednom z experimentů omdlí a v bezvědomí zůstane celou půlhodinu. Okolí spekuluje, zda nemá záchvat padoucnice.
Vědec ale nemocný rozhodně není, to se jen rozhodl sám na sobě vyzkoušet účinky kafru. Nebojí se sníst látku, jejíž pouhé dva gramy už člověku mohou způsobit velice vážnou otravu. Jakmile se probere, okamžitě sáhne po svém vědeckém zápisníku. Musí přece zaznamenat, jak se ocitl mimo vědomí a opět ho nabyl…
K hnědé má odpor
Svým přístupem k vědě vyvolává Purkyně velký rozruch. Například se mu vůbec nelíbí, jak se vědci stavějí k lékům a jejich působení. Vědí sice, na co medikament použít, ale vlastně vůbec neznají způsob, jakým v lidském těle účinkuje.
Ovšem Purkyně právě tohle považuje za nejdůležitější informaci. Znovu proto experimentuje sám na sobě a podrobně zapisuje všechny tělesné příznaky, jimiž trpí. Třeba alkaloid emetin, který vyvolává dávení, polyká v určitých dávkách.
Dokonale si tím zoškliví hnědou barvu. Jakmile ji napříště zahlédne, okamžitě se v něm probudí příšerné pocity. Závěry jeho výzkumu se objevují roku 1820 mimo jiné v časopise Chemická laboratoř.
Studenti se nestačí divit
Profesorská dráha v Praze je pro Purkyněho sice nereálná, ale díky přímluvě německého básníka Johanna Wolfganga Goetha odchází v únoru 1823 na univerzitu do tehdy pruské Vratislavi.
Zde však z nového profesora anatomie a fyziologie a jeho svérázné povahy příliš nadšení nejsou. A svým způsobem jsou zkraje vyděšení také studenti, až dosud zvyklí znuděně podřimovat v lavicích.
Při Purkyněho přednáškách, proložených názornými ukázkami z praxe, k tomu totiž nedostanou příležitost. Pravda, při prvních setkáních se chovají rozpačitě, ale postupně těmto metodám přijdou na chuť.
„Stal se vynikajícím pedagogem právě proto, že jeho výklady přesahovaly úroveň stanovenou obsahem učebnicových kompendií,“ píše současný historik Josef Haubelt.
Ve Vratislavi tehdy studuje lékařský obor něco přes 20 studentů, kteří Purkyněmu bez dechu naslouchají, i když nepatří zrovna mezi vynikající řečníky.
