„Ty chceš jít na ulici bez klobouku? Jak si to představuješ?,“ plísní matka dceru na přelomu 19. a 20. století. Ukázat se na nedělním korzu s rozevlátými vlasy hraničí se skandálem.

V období secese je nezbytné „mít něco na hlavě“ za každého počasí a při každé příležitosti. Čím honosnější, tím lepší. Květiny nebo peří nestačí, což takhle posadit si na hlavu vycpané zvíře nebo ptáka? Excentrické dámy neváhají a budí obrovskou pozornost.

Jméno podle průplavu

Svět v roce 1906 jásá nad fotografií amerického prezidenta Theodora Roosevelta (1858–1919). Když první muž Ameriky navštěvuje právě dokončovanou stavbu Panamského průplavu, nechce si uhnat úžeh.

Na hlavu si proto narazí klobouk upletený z listů speciálního druhu palmy, který všichni hned pokřtí jako „panamák.“ Podle čeho se pozná ten skutečně pravý? „Musí jít srolovat do pouzdra od doutníků, aniž by utrpěl újmu,“ vysvětlují odborníci na jeho výrobu.

Skvost pro vyvolené

Zhýčkaná pražská panička, manželka řezníka a velkouzenáře, si jednoho nedělního odpoledne líně listuje ilustrovaným týdeníkem Český svět a popíjí kávičku.

Bude mít narozeniny a musí manžela taktně upozornit, co by nejraději dostala jako dárek.

Její oči se náhle zabodnou do inzerátu na pravé straně: „Václav Čekan, velkozávod s módními klobouky, Praha, Václavské náměstí 12 a Vodičkova ulice 20. Založeno roku 1846.“ Už ví: „Chci klobouk!“

Šátek nebo beranice

Žádná žena nevyjde do společnosti neupravená. Znamená to pro ni mít „čtyřkombinaci“ sladěnou se svými šaty: klobouk, kabelku, rukavice a deštník. U nás je ale všechno přesně naopak. „Elegantní klobouk je buržoazní přežitek!,“ hlásá komunistická ideologie.

Přípustná je jenom udřená žena v šátku zavázaném pod bradou, ideál z budovatelských plakátů. U mužů získává přízeň beranice, ve které 25. února 1948 mluvil na Staroměstském náměstí Klement Gottwald (1896–1953). Další novinkou je rádiovka.