„Poskytnou nám snadnou obživu,“ rozhrne Polynésan listy jakéhosi keře a vyruší ptačí samici sedící na vejcích. Pár vajíček hned sebere. K večeři se budou hodit. Samice po návratu najde hnízdo prázdné.
Na své výpravě toho Polynésané nemají s sebou mnoho, hlavně pár slepic a kuřat. Nejbohatší hnízdiště ptáků v Pacifiku se tak stává zdrojem masa a snadným terčem jejich dobyvačných choutek.
Sopečná půda je navíc docela úrodná, i když tu neprší tak často, jako na jiných ostrovech v Tichém oceánu. Ostrov teď vypadá jako pozemský ráj. To, co viděli z lodí, nebyla žádná fata morgána.
Palmy tu dosahují úctyhodné výšky až 18 metrů a některé stromové „babičky“ mají kmeny téměř dvoumetrového průměru. „Postavíme nové lodě,“ obhlížejí noví osadníci zálibně mohutné stromy. Co nepadne na stavbu obřích kánoí, skončí jako palivové dřevo.
Na ohni je třeba připravit jídlo a zahřát se. Když tu začnou stavět obří sochy moai ze sopečného kamene, vysoké někdy až 10 metrů a vážící až 80 tun, jejich doprava několik kilometrů na místo určení ke kamenným plošinám ahu se neobejde bez použití klád.
Stromy tak mizí jeden za druhým. Les se neobnovuje stejnou rychlostí, jakou ho noví obyvatelé kácí. I porosty menších palem, kapradin nebo trávy rychle řídnou. Polynésané tomu ale bohužel nepřikládají důležitost.
Nastává chvíle zkázy
Rapa Nui, jak pevnině přezdívají, zatím stihne uživit všechny a docela bezpracně. Počet lidí postupně roste. Pěstují tu spoustu plodin, třeba sladké brambory batáty, cukrovou třtinu nebo banány.
Archeologové mluví až o 12 000-15 000 obyvatelích, kteří žijí na kousku země velkém pouze necelých 164 km2. Nikdo z nich ale netuší, že se mílovými kroky blíží k vlastní zkáze. Okamžik, kdy skácí poslední strom na ostrově, se nezadržitelně blíží.
Dochází k němu zřejmě někdy kolem roku 1600. Tehdy už mají ostrované nejlepší období dávno za sebou. Jejich země se teď podobá spíše měsíční krajině.
Protože už nemají ani dřevo na stavbu lodí a papírové moruše na upletení sítí, nemohou tedy lovit na otevřeném moři. Nezbývá tedy než sníst poslední živočichy na ostrově. Nenechají na pokoji ani hlemýždě. Jejich posledním útočištěm se stávají jeskyně a úkryty ve svazích.
Nezůstane kámen na kameni
Kdy vlastně příběh směřující k první známé ekologické katastrofě v dějinách začíná? Vědci předpokládají, že k prvnímu osídlení Rapa Nui došlo snad kolem roku 800 n. l.
Jenže když se roku do výzkumů pustí se svým týmem Terry Hunt z Havajské univerzity, nezůstane na původních vědeckých předpokladech kámen na kameni. Zjistí, že k prvnímu osídlení ostrova dochází až ve 13. století.
Není divu, že celá staletí zůstává ostrov v izolaci. Nejbližší obydlenou zemí v okolí je 2000 km vzdálený ostrov Pitcairn a Jihoameričané to sem mají ještě dál, přibližně 3500 km.
Pokusy potvrdí teorii
Badatelský tým nějakou dobu váhá, jestli s výsledkem své analýzy vůbec jít na veřejnost. Tolik se liší od dosud známých tvrzení. Nejde o omyl? Nakonec podniknou sérii pokusů, které potvrdí jejich teorii. A tak roku 2010 představí světu novou teorii.
K osídlení ostrova dochází o čtyři století později, než si všichni dosud mysleli! Nic to ale zřejmě nemění na skutečnosti, že Polynésané se brzy po přistání na ostrově chovají jako skuteční dobyvatelé se všemi jejich nectnostmi.
Palmové háje se pod jejich rukama mění v pařezy a spáleniště. Vybíjejí živočichy, aby měli dost potravy.
Americký vědec Jared Diamond, kterému záhada odlehlého ostrova nedá spát a roku 2005 o ní dokonce napíše knihu nazvanou Kolaps, otevřeně obviní obyvatele Velikonočního ostrova, že si sami zničili svoje prostředí a stali se tak „příkladem společnosti, jež nadměrně spotřebovávala své vlastní zdroje.“ Norský mořeplavec Thor Heyerdahl (1914‒2002) sází i na kmenové občanské války.
