Svoji kariéru odstartuje Nikolaj Pavlovič Ignaťjev roku 1856 na kongresu v Paříži po skončení krymské války (1853–1856). Bojuje tam za vymezení rusko-osmanských hranic.
Dva roky poté Nikolaje Pavloviče Ignaťjeva (1832–1908) Rusové pošlou do Střední Asie do Chivského chanátu a Emirátu Buchara (na území dnešního Turkmenistánu a Uzbekistánu). Chivský chán by ho nejraději zajal jako rukojmí, má už ostatně připravený plán…
Není nepřítelem
Ignaťjev ho ale přesvědčí, že nepřichází jako nepřítel, a nakonec odjíždí se smlouvou o přátelství a obchodu v kapse. Jeho další diplomatickou štací se stává Peking. Dostává za úkol vyjednat smlouvu definující východní, rusko-čínskou hranici.
Využívá přitom nelehké situace čínské vlády. Angličané a Francouzi během druhé opiové války v roce 1860 oblehli Peking a vypálili císařský palác… „Angličané a Francouzi hájí jenom svoje mocenské zájmy. Rusko chová vůči Číně přátelské úmysly.
Nejde nám o získání žádných teritorií,“ tvrdí Ignaťjev s tváří hráče pokeru čínské straně.
Využívá strachu
Ve skutečnosti ale Rusům nejde o nic jiného než získat tzv. Vnější Mandžusko. Ve hře je sice původně jenom území na levém břeh řeky Amur, ale Nikolaj Pavlovič si troufá na víc. V Číňanech dovedně vyvolá strach z dalších anglofrancouzských plánů.
Jejich vláda pak Rusku v Pekingské smlouvě přepustí podstatně větší území, než původně zamýšlela. Svými úspěchy při jednání s orientálci si Ignaťjev vydláždí cestu k funkci ruského vyslance v Istanbulu, kterou zastává v letech 1864–1877.