V únoru roku 1904 se hrabě Václav Vojtěch Sternberg pouští do bitvy o křeslo v Říšské radě. Přijíždí na schůzi v Úpici na severovýchodě Čech.

Deník Národní listy jízlivě komentuje, že akci zahájil „výrokem o ve slušné společnosti nevyslovitelné části lidského těla.“

Noviny naznačí, že kandidát na poslance použil neslušný výraz pro hýždě.

Vzápětí se totiž bouřlivák Václav Vojtěch Sternberg (1868‒1930) otočí zadkem k oponentům, kteří si dovolují kritizovat jeho politické názory a „vyzdvihuje šosy u kabátu a potřepává touž nevyslovitelnou částí těla.“ Sternberg ví, jak důležité je přesvědčovat lidi o správnosti své politiky osobně a pro sprosté slovo přitom nejde daleko.

Ve svém budoucím volebním obvodě (čtvrtý obvod, Královehradecko) táhne po vesnických hospodách, debatuje v nich se sedláky a na svoje útraty s nimi popíjí do němoty. Populistické prostředky k získávání volebních hlasů zkrátka fungují v každé době.

Příznivce hledá marně

Už kolem roku 1895 Sternberga zláká politika. Jeho vzorem je nejdřív otec Leopold Sternberg (1811‒1899), kterého označuje za centralistu, ale brzy se s ním v názorech rozchází a označí se za mladokonzervativce.

Jeho politickým textům ale většina prostých lidí moc nerozumí, zato sprostým slovům a pálence rozlévané zadarmo v hospodě ano. I proto se Sternbergovi nakonec podaří křeslo v získat. Servítky si potom nebere ani jako poslanec.

Každému řekne od plic, co si o něm myslí. „Koruna si zvykla, vláda si mne ruce a Němci si nic jiného nepřejí,“ hodnotí zatuchlou situaci v Říšské radě. Se svojí nevymáchanou pusou si příznivce hledá marně.

„Jednáte jako kupci,“ vyčítá mladočeské straně, která podle něj jenom chrlí prázdná slova a gesta. Pořádnou pifku má i na Němce a jejich strany. Nadává jim, že pro Čechy nedělají nic a sám se hájí, že k nim rozhodně nepatří.

„Německého sice jména ale českého smýšlení způsobí mnohou hořkou chvíli Němcům,“ říká o sobě. Mluví pravdu, rod Sternbergů vždycky stál na české straně.

Chamtivé právníky nenávidí

Oficiálně se nepřikloní k žádnému bloku v Říšské radě.

Ve svém spisku zdůrazňuje, že dobrý politik „nesmí znát bázně, nesmí být materiálně odvislým.“ Za nejhorší jev považuje spojení advokátů, novinářů, obchodníků a bankéřů do mafiánských chobotnic, jejichž úplatkům prý neodolá žádný politik.

Hlavní zlo ale vidí v právnících: „Jde vám jenom o peníze a funkce. Není to pro dobro lidu, ale vás samotných,“ vyčítá jim. Míní, že jít do politiky nezištně je sebevražda, kterou je ale prý on sám ochoten spáchat ve jménu blaha národa a státu.

„Sociální postavení je mnohým důležitější než peníze… mnoho opozičních párijů se v honbě za titulíčky a řádíčky… proměnilo v pokorné sluhy státu,“ prohlásí na adresu některých poslanců.

Trojlístek divokých

Noviny ho označují za mluvku a tajtrlíka. Sternberg ale nabízí recept na politické neduhy. Chce odstoupení předsedy rakousko-uherské vlády Ernsta von Koerbera (1850‒1919).

Vidí šanci na existenci Rakouska jako federativního státu, ve kterém by Češi měli rovnoprávné postavení s ostatními, pokud by se oddělili, pohltí je silnější německý soused.

V Říšské radě se společně s poslanci Františkem Udržalem (1866‒1938) a Vojtěchem Holanským (1859‒1931) řadí k „trojici divokých,“ Trojlístek neváhá při ostrých diskusích sypat z rukávu vulgární výrazy.

Václav Vojtěch ale používá i pěstní argumenty. Roku 1905 v poslaneckých kuloárech vrazí facku císařskému radovi Josefu Penížkovi (1858‒1932). Jejich spor skončí u soudu.

Odpůrci prosekne ucho

„Homér líčí, že Thersites byl chlap šeredný, zbabělý, pomlouvačný, tedy celý císařský rada,“ hájí se při soudním přelíčení citací z Odyssey. Přes svoje kontroverzní výroky a chování ale poslanecký mandát v roce 1907 obhájí.

Když ho nějaký politický sok opravdu naštve, neváhá ho vyzvat na souboj. Prokázané jsou hned dva duely. Bije se s agrárnickým poslancem Rudolfem Bergmannem (1876‒1940).

Když se maďarský hrabě Károlyi vyjádří pohrdavě o rakouské armádě, vaří se v něm krev. Už překousl i to, že ho čestný soud na podnět rakouského velení kdysi zbavil důstojnické hodnosti.  Teď chce pošramocenou pověst armády pomstít.

12. srpna 1911 v bratislavském tanečním sále dojde ke vzájemné konfrontací. Károlyi mu nejdřív dá ránu šavlí na hlavu a Sternberg útok opětuje tím, že mu prosekne ucho. Souboj tím končí.

„Můj mandant není způsobilý k boji,“ prohlásí Károlyiho sekundant hrabě Barkocsy. Ke smíření nedojde.