„Uprostřed ostrova se tyčí obrovské kameny. Měří snad 20 metrů a ani deset lidí by s nimi nedokázalo pohnout,“ líčí roku 1722 Holanďan Jakob Roggeveen (1659–1729) své mořeplavecké zážitky.
Přistál na Velikonočním ostrově v jižním Pacifiku, kde ho nadchly obrovské sochy moai.
Jestli zdejší obyvatelé umí číst a psát, zřejmě netuší. Když v roce 1770 obsadí ostrovy Španělé, setkávají se však s podivnými obrázky. Zdejší domorodci jimi stvrzují i smlouvu o připojení ostrova ke španělské správě.
Evropští učenci si znaky se zájmem prohlížejí. Rádi by odhalili jejich tajemství…
Destičky plné obrázků
Od roku 1864 navštěvuje ostrov francouzský kněz Eugène Eyraud (1820–1868). Upoutají ho dřevěné destičky plné hustě namačkaných obrázků. Na délku měří asi 80–90 centimetrů, na šířku 10 centimetrů.
„Znáte písmo rongorongo?“ osloví Eyraud domorodce a ukáže mu tabulku. Muž ale nechápavě kroutí hlavou. Vůbec netuší, co po něm cizinec chce. Písmo rongorongo už tu skoro nikdo nepoužívá. I v době jeho rozšíření ovládala znaky jenom hrstka vzdělanců.
Zleva doprava, nebo opačně?
Destiček se dochovalo jenom něco přes 20. Jeden řádek se píše zleva doprava, další zprava doleva.
Polský badatel Igor Witkowski upozorňuje, že každý druhý řádek písma je převrácený a podobá se písmu z města Mohendžodaro (na území dnešního Pákistánu na břehu řeky Indu). Jenže obě místa jsou od sebe vzdálená asi 20 000 kilometrů.
Jak tedy vysvětlit podobnost? Vědci zatím netuší. Objevují se teorie, že znaky jsou dílem Polynésanů, kteří na Velikonoční ostrov připluli kolem roku 900 n. l. Jiné vysvětlení říká, že písmo je výsledkem kontaktů Evropanů a Polynésanů během 18. století. Přečíst jeho znaky ale nikdo nedokáže.
