„Byl bych proto velice nerad, kdyby mi to Figulla přebral. Každý z nás pracuje na vlastní pěst. A celý orientalistický svět čeká na naši práci,“ píše Bedřich Hrozný v prosinci 1914, když má výsledek svého úsilí na dosah ruky. Cítí kolegovu rivalitu a první přece může být jenom jeden z nich…

V centru zájmu orientalisty Bedřicha Hrozného (1879‒1952) se ocitá projekt německého archeologa Huga Wincklera (1863‒1913), který již roku 1906 zahájil vykopávky v ruinách chetitského hlavního města Chattušaš (Bogazkale) asi 200 kilometrů východně od dnešní turecké Ankary.

Svému někdejšímu berlínskému učiteli se Bedřich nabídl jako asistent. „Již roku 1910 přihlásil jsem se u profesora Wincklera za spolupracovníka na nápisech chetitských, za něhož jsem byl velmi ochotně přijat,“ vzpomíná později.

Nemocný Winckler umírá v dubnu 1913 uprostřed práce. Německá orientální společnost proto hledá jeho nástupce. Tím se stane berlínský asyriolog Hugo Heinrich Figulla (1885‒1969). Svůj díl práce ale dostane i Hrozný. „Pan profesor dr.

Hrozny je Německou orientální společností pověřen spoluprací na kopírování a vydávání v Cařihradě se nacházejících tabulek z Bogazkale,“ smlouvu s tímto textem podepíše 27. února 1914.

Práci si bere domů

Hroznému všechny výdaje hradí rakouské ministerstvo školství a národní osvěty. Už v dubnu 1914 se ženou zamíří do muzea v Cařihradu (Istanbulu). Opisuje nápisy z klínopisných tabulek, aby měl co nejrozsáhlejší materiál pro luštění chetitského jazyka.

„Doma pak ve svém bytě v Modě na asijském břehu Marmarského moře večer a dlouho do noci jsem excerpoval jednotlivá slova chetitská z těchto nápisů a seřazoval je ve slovníky, a to nejenom alfabeticky podle jejich počátku, nýbrž i podle jejich koncovek,“ přibližuje systém svého bádání.

Pilně pracuje až do konce srpna 1914. Pak se musí vrátit do Vídně. S sebou si bere další opisy k luštění.

Krátkozraký odvedenec

Vypukla první světová válka a on má strach, že dostane povolávací rozkaz. Armáda na něj opravdu nezapomene. „Byl jsem odveden vzdor své veliké krátkozrakosti (9 dioptrií), oči prý budou zkoušeny až při presentaci.

Mohu snad být ještě puštěn, mnoho tomu ale nevěřím. Snad se bude v lednu rukovat,“ píše zklamaně 24. prosince 1914 příteli, literárnímu historikovi Otokaru Šimkovi (1878‒1950).

Uvědomuje si, že narukování do armády znamená pro jeho práci katastrofu. „Bojím se, že Figulla v Berlíně dále může klidně pracovat a mé výsledky mi třeba vezme,“ dodává.

Protesty kvůli vodě

Má ale štěstí. Odvodová komise nakonec vezme ohled na jeho krátkozrakost a hned v den odvodu 15. února 1915 Hrozného propouští. Vědec získává půlroční volno. Když je 16. srpna 1915 opět povolán, už má první závěry svého bádání připraveny k publikování.

Na frontu ale naštěstí nemusí, stává se písařem ve vídeňském štábu. 18. září 1915 prozrazuje Šimkovi, že se mu povedlo jazyk Chetitů rozluštit, a stejnou zprávu posílá i Německé orientální společnosti.

V listopadu a prosinci už pilně přednáší, jenže kromě kladných ohlasů se začíná objevovat také kritika. „Velmi často byly moje názory na chetitštinu odmítnuty z důvodů velice nicotných,“ říká sám Hrozný.

Někomu se třeba nelíbí výraz pro vodu – vádar, a výsledky jeho výzkumu proto prohlásí za nesmysl. Hrozný se ale nenechá odradit. Svoje objevy detailně propracovává a roku 1917 je publikuje pod názvem Řeč Chetitů.