Japonské císařství sice stovky let žádnou válku neprohrálo, přesto o něm Britové a Američané neměli před druhou světovou válkou, co se týče bojových schopností, žádné přehnané mínění. Dalo by se říci, že Japonci byli značně podceňováni.
Důvody tohoto stavu je třeba hledat ve velmi zkreslených představách o japonském národě a v povýšenosti bílé rasy.
V britských novinách se před druhou světovou válkou objevovaly „zasvěcené“ články o tom, kterak jsou Japonci malí a tělesně slabí. O jejich výzbroji neměl západ také valné mínění, Japonci prý nejsou kreativní a nedokáží vyrobit pořádné zbraně.
Jejich armáda měla být podle Britů vyzbrojena jen kopiemi západních výrobků, a to ke všemu velmi nevalné úrovně. Japonci zkrátka měli být protivníkem, který se vlastně porazí sám.
Ani v Londýně, ani nikde jinde nebyly zprávy o postupném sbližování Japonska a nacistického Německa brány příliš vážně. Byť začátkem století Japonci smetli ruskou armádu a poté úspěšně bojovali v dalších válách, Evropa je nebrala příliš vážně.
Někteří evropští vědci přišli i s tvrzením, že Japonci nejsou schopni dobře mířit, protože jim v tom brání šikmé oči.
Britové i Američané měli být brzy vyvedeni ze svého omylu. Japonci nejdříve porazili Číňany a pak se vrhli na pacifickou oblast. 6. 12. 1941 přišel jeden z nejčernějších dnů americké historie.
Kolem sedmé hodiny byl na obrazovce nově nainstalovaného amerického radaru náhodně zachycen mohutný signál, značící velké seskupení letadel.
Nedokonalost systému, nezkušenost a liknavost některých důstojníků zapříčinila, že tato skutečnost byla zaměněna za ten den plánovaný přílet dvanácti létajících pevností B-17. Obrana tudíž zůstala v poklidu a zkáza Pearl Harboru mohla začít.
Následky byly katastrofální – útok zničil 8 bitevních lodí, 188 letadel, a znamenal i 2403 oběti na životech.
Ovšem, popcenění protivníka přišlo i na druhé straně. Japonci si celkem bez problémů poradili se slabšími asijskými armádami i s evropskými koloniálními mocnostmi. Američané se ovšem ukázali jako mnohem tvrdší oříšek.
Japonská vojenská tradice v sobě po staletí pěstovala mýtus neporazitelnosti. Japonský disciplinovaný voják je přece stokrát lepší než nějaký líný Američan.
Navíc když Japonsko ovládlo značnou část východní Asie, dostávalo se mu i tolik potřebných surovin, které domovským ostrovům scházely.
K sebedůvěře přispělo i spojenectví s Německem, které do roku 1941 sklízelo jeden vojenský úspěch za druhým, i to, že první úder na americké námořnictvo byl vpravdě zdrcující.
Mýtus o americké neschopnosti ovládal i Německo. Hitler o pozdějším vítězi války prohlašoval, že je to „společnost, která je zdegenerována vlivem černochů a Židů“. V Berlíně vůbec neuvažovali o možnosti, že by Američané mohli nějak zasáhnout do bojů v Evropě.
Je zajímavé, že podobnou chybu udělali již podruhé – poprvé se tak stalo během 1. světové války. A tak pouhé čtyři dny po útoku na Pearl Harbor vyhlásilo Německo USA válku.
Ani Japonci, ani Němci nebyli ochotni vzít v úvahu obrovský hospodářský i lidský potenciál Spojených států. Zanedlouho se ukázalo, že Američané jsou schopni vést válku a vítězit na třech frontách zároveň – v Pacifiku, v Africe a nakonec i v Evropě. Japonsko přes veškerou snahu svých vojáků nebylo Američanům schopné konkurovat.
Navíc se Japonci se dopustili dalšího omylu, který možná odkoukali od Němců, pustili se totiž do boje na několika frontách. Armáda země vycházejícího slunce bojovala v Číně, v Pacifiku, v jihovýchodní Asii i v Barmě a téměř až u indických hranic.
Japonské velení trpělo i nedostatkem obyčejných vojáků, protože množství lidské síly spotřebovávalo japonské zemědělství. A co Japoncům scházelo ve válce nejvíce, to byla ropa.
Na konci války byla situace s ropu tak tragická, že japonské bitevní lodě byly vysílány do bojů jen s nádržemi z poloviny plnými. S jejich návratem se už nepočítalo…
Japonci tedy byli zprvu podceňováni, ale posléze se dopustili úplně stejného omylu jako jejich protivníci. Ani Japonsko, ani Německo nemohly konkurovat lidským a materiálním zdrojům, kterými disponovaly USA a SSSR.
