Etruský šperkař vezme do ruky dva jemné pásky ze zlata. Dovedně z nich zaplétá prstenec a umisťuje do něj obroušené kančí zuby. Musel několikrát zkoušet, zda muži, který přišel o část chrupu v boji, budou pasovat.
Teprve po třetím obroušení se podařilo, aby zuby zapadly do čelisti. Teď, když je zkouška budoucí protézy konečně úspěšná, začíná pracovat na svém díle. Drobnými zlatými nýtky je připevňuje k páskům. Jakmile je dílo hotovo, bojovník přichází na další zkoušku.
Je spokojený, protéza dokonale zakrývá chybějící místa po předních zubech. Jenže s praktickým použitím už je to horší…
Nejsou příliš funkční
„Po stránce zlatnické jsou sice dobře vyrobeny, bohužel však mají mnohé znaky, které nesplňují požadavky kladené na funkční zubní náhrady,“ uvádí vše na pravou míru současný lékař Přemysl Paichl.
Jak ukazují archeologické nálezy, Etruskové dokážou vyrobit zubní náhrady už kolem roku 900 př. n. l. Právě z této doby pochází pravděpodobně nejznámější nález z nekropole v Cornetu u Tarquinie (ve střední Itálii).
Pásky ničí dásně
Místo lidského řezáku tady slouží koňský zub. I když etruské protézy byly tak dobře udělané, že svým majitelům vydržely až do smrti, mají spíš reprezentativní charakter. Lidský chrup takhle nahrazují jen tam, kde je to vidět během mluvení.
Nejsou také moc pohodlné, protože podle Paichla „jsou zhotoveny z poměrně masivní plechových pásků, které by při delším nošení určitě tlakem na dáseň působily potíže a tlakové nekrózy.“
