Stejně jako každý den se Říman Decius zastaví u pouličního stánku. Poručí si trochu dušené zeleniny. V maličkém nájemním bytě na okraji Říma nemá ani kuchyň, jenom malá kamna, a tak je stejně jako římská chudina z okolí odkázaný na fastfood u nich na rohu.

Římští boháči občerstvením „přes ulici“ okázale pohrdají. Nic to ale nemění na skutečnosti, že se tu občas inkognito zastaví a něco sezobnou. Samozřejmě tak, aby je neviděl nikdo ze známých…

Kde ukojit hlad?

Po celodenním pochodu už Deciovi řádně kručí v břiše. Teď, když konečně prošel branami věčného města, se rozhlíží, kde by něco snědl. Na rohu protějších ulic narazí na thermopolium.

Fíkový list nepotřebuje

Do nosu ho praští vůně pečeného masa. Připravuje se tu Isica Omentata. Už se mu sbíhají sliny na předchůdce hamburgeru. Placka z opepřené směsi mletého masa smíchaného s nasekanými piniovými oříšky a vínem a zakápnutá omáčkou patří k oblíbeným lidovým jídlům.

Recept na ni obsahuje i Apiciova kuchařka z období 4. či 5. století. „Chcete ji s sebou?“ ptá se prodavač, propuštěný otrok. Už chystá fíkový list na zabalení. „Ne, dám si ji tady,“ zavrtí hlavou hladovec.

„A k tomu pořádnou porci čočky.“

Líheň zlodějů

Prodavač vhodí masitou placku do hliněné misky a zahrne ji vrchovatou naběračkou luštěniny. V nabídce je ale i zeleninová směs a dušené maso. „Dáte si víno?“ zeptá se ještě, ale na odpověď nečeká a rovnou nalévá.

Přidá ještě horkou vodou, podle které dostala thermopolia svoje jméno. Pohár vína do sebe žíznivý Numerius obrátí skoro naráz. Pochvalně mlaskne. „Víno máte dobré,“ prohlásí. To ale není pravidlem. Vzápětí cinkne o stůl mince.

Mnohem levnější pochutnání

Když prodavač chce vracet drobné, strávník velkoryse mávne rukou. I tak ho jídlo tady na kraji města stojí o třetinu méně než v centru. Kvalita a klid jako v tomhle podniku ale není pravidlem. Podle římského dramatika Plauta (254–184 př. n. l.) „zloději popíjeli v thermopoliích, když něco ukradli.“ řady jejich fungování omezují. Císař Claudius (10 př. n. l. – 54 n. l.) také „přikazuje, aby se neprodávalo vařené maso nebo horká voda; a potrestal některé, kteří v této věci neposlechli,“ napsal římský historik Cassius Dio (155–235). Nejlevnější krčmy se vyznačují pochmurnou pověstí a pořádají se v nich soutěže v popíjení.