Žhavé kamení, potoky lávy, déšť popela a oblaka jedovatých plynů, přesně tak vypadá 19. února 1600 řádění peruánské sopky  Huaynaputina. Následky jejího nevyzpytatelného chování dokonce budou na druhém konci světa stát křeslo ruského cara. 

„Budeme se muset uskrovnit,“ pošeptá nešťastně ruský mužik své ženě. Skromné políčko, které mají za chalupou, je sotva uživí a letos, v roce 1601, aby na něm obilné klasy počítal na prstech jedné ruky. Neurodilo se.

Jenže to nějak přežijí. Už si zvykli na chudobu. Děti nemají a něco jim ještě zbylo od loňska. Jiní ruští poddaní jsou na tom ale ještě hůř a hlavně – nechtějí už mlčet.

Davy hladových protestují 

„Máme hlad,“ křičí dav hladových mužiků, kteří táhnou na Moskvu. Na carském trůně tam sedí Boris Godunov (1551–1605).

Když v roce 1598 zemřel car Fjodor I. (1557–1598), jeho švagr (Fjodorovovou manželkou byla Godunovova sestra Irina), zmocnil se vlády. Fakticky ale vládl jako regent už od roku 1584. Jenže bojarům už tehdy není dvakrát po chuti, že jejich vládce nepochází ze vznešeného rodu.

Doboví kronikáři se mu navíc posmívají, že „není naučen bukvám,“ tedy neumí psát. Navzdory svému nedostatku se ale snaží se zlepšit vzdělanost a životní úroveň v zemi. Buduje obchodní spojení se západoevropskými zeměmi, například Francií, Anglií nebo Rakouskem.

Posílá tam mladé lidi na zkušenou, aby přijeli zpátky s novými poznatky. Přesto ho spousta lidí nemůže vystát.

Lidé se jedí navzájem 

Spikne se proti němu spikne dokonce i příroda. Už v létě roku 1600 přichází velké sucho, v dalším roce silné deště a velké mrazy. Takovou neúrodu Rusové snad ani nepamatují. Ceny chleba stoupají, až se vyšplhají na stonásobek původní hodnoty.

Godunov se sice snaží svými opatřeními situaci zmírnit, ale nedaří se mu to. Nepomůže stanovení pevné ceny chleba a postih pro každého, kdo ji nebude respektovat. „Otevřete carské sýpky,“ přikáže, když situace začíná být neúnosná.

Ani to ale vývoj nezvrátí. Mezi lidmi se začíná rozmáhat kanibalismus. Davy hladovějících mužiků defilují carovi téměř pod okny, nespokojenost mezi prostými mužiky roste.

Slunce nemá šanci prorazit

Za Godunovým stojí koncem i erupce peruánské sopky Huaynaputina.

Právě ona způsobí katastrofální neúrodu v letech 1601–1603. Dokazuje studie dvou amerických vědců Kennetha L. Verosuba a Jakea Lippmana publikovaná v roce 2008. Výbuch pošle podle jejich názoru do ovzduší 16-32 miliónů tun částic, především oxidu siřičitého.

Jakmile se tento plyn ocitne v atmosféře, zreaguje tam s vodními parami a vytvoří kapičky kyseliny sírové. Sluneční světlo se od nich odráží a nemůže tak dopadat na zemský povrch. Než kapičky klesnou k zemi, trvá to rok i déle.

Šanci prorazit tenhle filtr dostává jenom malé množství slunečních paprsků. Už v roce 1601 proto dochází k výraznému ochlazení klimatu.

Může za katastrofu vulkán?

„Rok 1601 patřil v mnoha případech k nejchladnějším, nejmokřejším nebo nejhorším,“ potvrzuje Verosub s Lippmanem. V mnoha zemích je tento rok považovaný za vůbec nejchladnější za posledních asi 600 let. Předtím, než Verosub s Lippmanem přišli se svými výzkumy, si vědci mysleli, že na přelomu 16. a 17. století došlo k vyvrcholení tzv.

malé doby ledové, výrazného ochlazení, které pokračovalo už několik staletí předtím. V Rusku hladomor v letech 1600–1603 zabije asi 2 miliony lidí. „V jistém smyslu nemůžeme dokázat, že vulkán byl zodpovědný za to všechno, ale chceme dokázat, že rok 1601 byl celkově špatný a spojený s těmito událostmi,“ uvádí Verosub.