Ve Švédsku se král Gustav III. ocitá měli dvěma mlýnskými kameny, soupeří tu dvě politické frakce: „čapky“, stranící Rusku a Velké Británii, a „klobouky“ podporující Francii. Parlament zruší dědičnost koruny, spory se šlechtou brání reformám.
Proto Gustav III. (1746–1792) soustředí ve svých rukou absolutní moc. Šlechta mu ale nezapomene, že osekal její výsady a korunu znovu prohlásil za dědičnou. Když 25. ledna 1792 začíná ve městě Gävle zasedání parlamentu, má proto strach.
Nedojde tu ke vzpouře? Jeho návrhy mu ale překvapivě schválí. Tohle je ale jenom klid před bouří….
Smluvený signál
Gustav se 16. března 1792 navečeří se ve svém malém bytě v budově stockholmské opery a čeká, až začne maškarní ples. V deset hodin večer mu sluha přinese bílou obálku. „Patřím ještě do řad vašich přátel, třebaže mám důvody, proč k nim nepatřit.
Nechoďte dnes večer na ples. Půjde vám tam o život,“ dozví se z anonymního lístku. Později se zjistí, že autorem byl velitel královy osobní stráže hrabě Lillienhorn. Gustav varování nebere vážně.
„Vyhýbejte se davům a oblékněte si drátěnou košili,“ doporučuje mu alespoň jeho štítonoš Hans von Essen (1755–1824). „Moje maska mi bude dobrou ochranou,“ uzemní ho panovník.
Zahalí se do černého benátského pláště, na hlavu si narazí třírohý klobouk, na tvář nasadí bílou masku a zamíří do maškarního reje. Jenže jakmile vstoupí do sálu, všichni vědí, s kým mají tu čest. Prozradí ho medaile na prsou a typická chůze.
Kolem něho se vytvoří hlouček lidí. „Zdravím vás, krásná masko,“ praví hrabě de Horne. Jde o smluvený signál. Ozve se rána a král se skácí rovnou do Essenovy náruče. „Hoří, utíkejte,“ křičí spiklenci ve snaze vyvolat paniku.
Jenže králův pobočník kapitán Pollet už rozkázal zavřít východy ze sálu. Král sténá, je postřelený na levém boku, ránu ztlumila šerpa. Odnesou ho do jeho bytu.
Spiklenci useknou ruku
Policejní ředitel Liljenspare zatím přikáže lidem v sále sundat masky. Jeho pozornosti neujde známý kruťas Jacob Johan Anckarström (1762–1792).
„Nikomu se nebudu zpovídat, proč jsem přišel na zábavu,“ odsekne na otázku, co na plese dělal. Ve spěchu ale odhodil na podlahu dvě pistole. Jeden obchodník se zbraněmi krátce poté potvrdí, že mu je prodal.
Anckarström se přiznává, ale popře, že by mu někdo pomáhal. Spiknutí má ale širokou podporu šlechty, zapojilo se do něj 18 mužů.
Gustavův konec přijde 29. března 1792. Anckarström dostane trest smrti, 27. dubna 1792 mu kat nejdříve odsekne v zápěstí pravou ruku a pak čistě oddělí hlavu od těla.
