„Hledejte pro mne vzácná a cenná umělecká díla,“ pověřuje habsburský císař Rudolf II. svého vyslance Khevenhüllera před jeho cestou do španělského Madridu.
„Zase budu muset okukovat kdejakou mazaninu,“ broukne si otráveně muž, ale navenek úslužně přikývne.
Rakouský císař Rudolf II. (1552–1612) klade Hansi Khevenhüllerovi (1538–1606) na srdce, aby na španělském dvoře obhlížel obsah uměleckých sbírek a hledal jak díla vhodná k prodeji, tak i umělce, kteří by mohli navštívit Prahu a vstoupit do císařových služeb.
Málokterý z vyslanců ale umění doopravdy rozumí. Proto se úlohy nákupčích císařovy umělecké sbírky ujímají lidé, kteří k tomu mají mnohem lepší předpoklady. Patří mezi ně především skuteční starožitníci.
Když se Rudolf II. v roce 1583 usadí v Praze, povolá sem starožitníka Jacopa Stradu (1507–1588) a jeho syna Ottavia (1550–1607), které považuje za nejvyšší autority v oblasti umění.
„Nádhera,“ kochá se pokaždé, když mu otec a syn Stradovi představují nový přírůstek do sbírky.
Italští vévodové dávají císaři všimné
Nákladné nákupy větších děl doprovázejí dlouhá a náročná jednání. Tam, kde se císaři nepodaří umělce oslovit přímo, využívá mnoha svých agentů. Kromě toho se ale daří obohacovat sbírku i bez jakéhokoli přičinění díky nejrůznějším darům.
„Italští vévodové a knížata někdy ochotně, jindy s malým nadšením vydávali ze svých sbírek díla, o kterých věděli, že jimi získají císařovu přízeň a podporu,“ líčí současná česká historička umění Eliška Fučíková, jak snadno císař někdy přicházel k novým dílům. Další dary posílá na pražský dvůr třeba ruský car nebo turecký sultán.
Skvosty si zaslouží důstojné umístění
Když sbírka nabobtná natolik, že jsou pro ni stěny komnat císařova paláce příliš malé, rozhodne se Rudolf, že pro kolekci nechá postavit samostatnou galerii. V letech 1590–1600 proto proběhne rekonstrukce severozápadní část areálu Pražského hradu.
Vzniká obrovská galerijní místnost (dnešní Španělský sál) vyhrazená pro největší skvosty jako Tizianovy nebo Tintorettovy malby. Budují se i další dva velké sály ve druhém patře paláce pro rozměrnější díla.
Menším obrazům musí stačit police skříní a zásuvek stolů v prvním patře v prostorách takzvané kunstkomory (čtyři místnosti spojovacího křídla mezi jižním a severním traktem Pražského hradu). Za galerií vzniká takzvaný Nový sál určený k umístění soch.
Během posledních let Rudolfovy vlády zaplňují díla všechny vybudované místnosti. Císař si ale nových prostor pro své sbírky dlouho neužije. Roku 1612 umírá.
Bratři se vrhnou na dědictví
„Nový císař Matyáš se nechal do sbírek na celý den zavřít, aby si je prohlédl,“ líčí benátský vyslanec Girolamo Soranzo co se dělo bezprostředně po Rudolfově smrti.
Zároveň dodává, že Pražský hrad byl v té době přeplněný tisícovkami obrazů a soch navršených do nepřehledných hromad, ve kterých se nevyznal téměř nikdo.
Hned po prohlídce Matyáš Habsburský (1557–1619) přikazuje, aby nejcennější kusy ze sbírky odvezli do nové císařské rezidence ve Vídni.
Také Rudolfovi bratři, arcivévodové Maxmilián (1558–1618) Albrecht (1559–1621) si berou některá vzácná díla.
Oba bratři mají na dědictví po Rudolfovi legitimní nárok. Například na Albrechta připadá 115 obrazů. Jenže obrazy a další artefakty se z Pražského hradu bohužel ztrácejí i nelegálními cestami.
Jde přitom o hodnoty nedozírné ceny – podle českého spisovatele a historika Pavla Skály ze Zhoře (1583–po roce 1640) se cena sbírek v roce 1612 pohybovala kolem neuvěřitelných 17 milionů zlatých.
Měšťanský dům se tehdy dal pořídit i za 300 zlatých, takže sbírka měla hodnotu cca 56 tisíc domů.
Ohromné manko
Na rozkrádání kolekce umění se ale podílí mnohem více lidí. České stavy o sedm let později potřebují z něčeho zaplatit žold svému vojsku, které se účastní stavovského povstání. Jejich finanční zdroje povážlivě vyschly, a tak jim padnou do oka císařské sbírky.
Václav Vilém z Roupova (1580–1634), jeden z nejmazanějších povstalců, upozorňuje na hodnoty, které prý „se v kunstkomoře nebo pokladnici královské nacházejí a zbytečné jsou.“ Tvrdí, že i kdyby se část děl prodala, pořád ještě zbude dost „pro kratochvíli krále budoucího a mysli jeho obveselení“.
Ostatní stavové jeho návrhem souhlasí a v roce 1619 proto nechávají sepsat seznam děl i s odhadem jejich ceny. Celková hodnota se vyšplhá na 543 849 českých kop, tedy 1 087 698 zlatých.
Pouhých osm let po Rudolfově smrti už tu máme ve sbírkách manko šestnáct milionů zlatých! Kam zmizely?
O velkou část děl se podělili Rudolfovi bratři, Matyáš si navíc přivlastnil peníze v hotovosti a nezpracované zlato a stříbro (zlata bylo na váhu 1231 kg, stříbra 3028 kg).
