Nahoře husté mraky barvy síry. Dole ruiny zničeného města. A v popředí obrovská hlava netvora, do jehož tlamy se plazí zástupy vychrtlých hnijících postav.

Monumentální díla polského malíře, grafika a architekta Zdzislawa Beksińkého (1929-) visí v mnoha světových galeriích současného umění. „Jsou fascinující, ale děsivé a z některých se doslova dělá špatně,“ tvrdí návštěvníci výstavních síní.

Od cihel k autobusům

Jako kluk si hraje mezi bunkry a na vlastní oči sleduje peklo druhé světové války. Když skončí, vystuduje architekturu, kterou mu však stát znechutí, když ho tzv. umístěnkou donutí několik let pracovat v Krakově jako stavbyvedoucí.

Svou práci nenávidí a využije první příležitost odstěhovat se s manželkou Žofií (*1928) do rodného Sanoku, kde nastoupí u výrobce autobusů Autosan, v továrně, kterou kdysi zakládal jeho pradědeček Mateusz Beksiński (1814-1886). Jeho návrhy karosérií jsou novátorské ergonomií i prosklenými plochami, než ho však stihnou proslavit, začne se zajímat o uměleckou fotografii, sochařství a hlavně malbu.

Svět obdivuje jeho ponuré sny

Od počátku je jeho tvorba typická morbidními motivy. Ať už jsou to vrásčité tváře, znetvořená panenka nebo portréty lidí bez obličeje. Už první výstava v roce 1964 se stává trhákem. Všechny obrazy se prodají a on se může na malování věnovat naplno.

V ateliéru, kde kvůli jeho fobii z ticha neustále „řve“ hudba, ať už klasická nebo rocková, pracuje nepřetržitě. Denně i 12 hodin. „Přeji si malovat tak, jako bych fotografoval své sny,“ říká a jsou to sny velmi ponuré.

Zobrazují post-apokalyptické krajiny plné kostlivců a deformovaných postav, detailní scény smrti a rozkladu. Brzy sed stává světově proslulým. Vystavuje v Německu, Francii, Belgii, USA a zejména v Japonsku, kde má od počátku 90.

let stálou expozici v Ósace. Jeho obrazy chtějí na obaly svých desek metalové kapely z celého světa. Objevují se desítky jeho napodobovatelů. Přes svůj věhlas zůstává plachým člověkem. V roce 1960 odmítá nabídku stipendia od Guggenheimova muzea, odmítá veřejně vystupovat, odmítá dokonce i přebírat ceny.

Být celebritou je mu nepříjemné, proto hledá klid v anonymní Varšavě a předtím než se odstěhuje, spálí na dvorku řadu svých obrazů.

Zubatá mu nedá pokoj

„Celý život mám strach ze smrti,“ říká v rozhovoru pro měsíčník Literatura a přiznává, že právě tento strach je jeho hlavní motivací. „V Evropě, se o tom bojíme mluvit veřejně, ale myslím, že se každý ten strach cítí.

“ Ačkoli mluví obecně, dostane o pár let později hořký pohár bolesti od zubaté s kosou vypít do dna. V květnu 1998 umírá jeho milovaná žena na rakovinu. O rok později spáchá na Štědrý den sebevraždu jeho syn Tomasz, známý hudební žurnalista, rozhlasový moderátor a překladatel.

Malíř, který objeví jeho oběšené tělo, se s jeho smrtí nikdy nesmíří.

Sedmnáct bodných ran

O pět let později ho devatenáctiletý Robert Kupiec, syn údržbáře, který se mu stará o byt, žádá o půjčku několika set zlotých. Beksińki půjčit odmítá a mladík vytáhne nůž. Ze sedmnácti bodných ran jsou dvě smrtelné.

Slavný malíř umírá v noci z 21. na 22. února 2005 na podlaze svého bytu. Přestože se vrah a jeho šestnáctiletý bratranec Łukasz Kupiec snaží tělo ukrýt, odstranit krev a zamaskovat další stopy, jsou dopadeni už o dva dny později.

V úterý 8. Března, kdy se koná malířův pohřeb, je vyhlášen státní smutek a vrah i jeho pomocník už čekají v celách na rozsudek.