Druhý československý prezident Edvard Beneš (1884–1948) měl zvláštní povahu. Jistě, byl to velmi schopný a pracovitý diplomat, ale v jeho povahových rysech mnohdy převládala ješitnost a mstivost.
Příliš přátel neměl, ovšem přece jen, pár jich bylo. A jedním z nich byl i Zdeněk Fierlinger (1891–1976), se kterým sdílel sousedské vztahy ve své vile v Sezimově Ústí.
Olomoucký rodák Zdeněk Fierlinger měl našlápnuto k tomu, aby se stal jednou z nejuznávanějších osobností českých dějin. Po maturitě v roce 1910 odjel pracovat do ruského Rostova na Donu jako zaměstnanec americké firmy MacCormick International Harvester.
Právě v Rusku jej zastihl začátek 1. světové války a Fierlinger se záhy stal členem České družiny, základu budoucích československých legií. Později se jako velitel čety účastnil i slavné bitvy u Zborova a bojoval i na západní frontě.
Za statečnost v boji byl Fierlinger jmenován rytířem řádu sv. Jiří a ve vojsku to dotáhl až do hodnosti plukovníka. Po válce se stal důležitou postavou československé diplomacie, i kvůli svým jazykovým znalostem.
Postupně působil jako velvyslanec v Nizozemsku, Rumunsku, USA, Švýcarsku a Rakousku. Právě u našich jižních sousedů působil v letech 1932 až 1936.
Ve 30. letech již nad Evropou houstly těžké válečné mraky. ČSR a zejména její prezident se snažili bezpečnost země zajistit, jak jen to šlo.
Kromě spoléhání na západní demokracie a zejména na Francii, se pozornost Prahy obrátila i k SSSR. Představa, že by si komunistická mocnost pálila prsty v středoevropských problémech, sice byla naivní, ale prezident Beneš spoléhal na to, že takové spojenectví potenciálního agresora odstraší.
Mezi ČSR a SSSR byla podepsána spojenecká smlouva, která se vázala na podobný pakt mezi Paříží a Moskvou.
Beneš přemýšlel, koho k novému spojenci vyslat jako velvyslance. Volba padla na Zdeňka Fierlingera, v té době již člena sociální demokracie. Jak se později ukázalo, byla to osudová chyba…
Zda byl již předtím Fierlinger naverbován sovětskou tajnou policií NKVD je nejisté, avšak nejpozději se tomu tak stalo během jeho působení v Moskvě. Nicméně již v roce 1932 trávil v SSSR svou dovolenou.
Po ní vydal knihu nazvanou Sovětský svaz na nové dráze, ve které měl pro bolševický režim a jmenovitě pro Stalina jen slova chvály.
Fierlinger se velvyslancem stal v době, kdy Sovětským svazem zmítaly vykonstruované politické monstrprocesy. Jejich iniciátorem, byl přímo Stalin, který se tak zbavoval skutečné i domnělé opozice a jako opravdový tyran zasel do celé země sémě strachu.
Tehdy ještě Fierlinger posílal do Prahy relativně objektivní zprávy, ve kterých občas zapochyboval o tom, zda procesy nejsou vykonstruované.
Byť komunistická historiografie tvrdila, že během mnichovské krize byl SSSR jediným státem, který chtěl Československu během krize na podzim 1938 pomoc, pravda to nebyla.
Stalin neměl v úmyslu se alespoň prozatím ve střední Evropě angažovat a šéfovi československých komunistů Klementu Gottwaldovi to přímo nechal vzkázat. Místo toho o rok později podepsal s nacistickým Německem spojeneckou smlouvu. V té době již však Československo neexistovalo.
Fierlinger tedy byl velvyslancem neexistujícího státu. Po podepsání sovětsko-německé smlouvy Berlín stupňoval tlak, aby československá mise v Moskvě byla zrušena.
Sověti se podvolili, uznali Tisův Slovenský stát, čímž zároveň de facto uznali i Čechy a Moravu za součást Německa a v prosinci dali Fierlingerovi najevo, aby se pakoval. Fierlinger odjel do Paříže, byť si Beneš přál, aby v Moskvě zůstal.
V červnu 1941 Německo napadá Sovětský svaz a ze spojenců jsou najednou protivníci na život a na smrt. Stalinovi je nyní každá pomoc dobrá, a tak mimo jiné naváže i kontakty s Benešovou exilovou vládou.
Beneš posílá do Moskvy na post velvyslance znovu Fierlingera, byť jej řada lidí zrazovala, aby jej nahradil jiným diplomatem. „Jsem váš člověk,“ zní první Fierlingerova slova po příletu do SSSR.
Fierlinger se tedy stává znovu československým velvyslancem v Sovětském svazu, ale svými postoji více hájí zájmy Moskvy než exilové londýnské vlády.
To se ukáže třeba při jednáních ohledně československo-polské konfederace nebo postojem k polské londýnské vládě. Firelinger zde vždy kopíruje stanovisko SSSR bez ohledu na mínění představitelů československého exilu v Londýně.
I Beneš si do svých zápisků nakonec zapsal, že Fierlingera bude třeba odvolat, ale až bude vhodný čas. K tomu však nedošlo, ba naopak.
Fierlinger, ač oficiálně sociální demokrat, se v té době stále více sbližovat s vedením KSČ v čele s Klementem Gottwaldem. Právě komunisté jej prosadili do čela vlády, která se měla vrátit do ČSR s přídomkem osvobozenecká.
Zároveň se stává vůdcem „levého křídla“ sociální demokracie, které usiluje o co nejtěsnější spolupráci s KSČ.
Premiérský post si udržel do roku 1946. V polosvobodných volbách, kdy mohly kandidovat více méně jen levicové strany, sociální demokracie propadla. Fierlinger byl do roku 1947 jejím předsedou.
Ale ve straně se objevovaly stále větší rozpory, velká část jejich členů nechtěla mít s komunisty nic společného. Toto křídlo reprezentoval Václav Majer (1904–1972).
V roce 1947 byl za předsedu zvolen kompromisní kandidát Bohumil Laušman (1903–1963), který později emigroval, avšak StB jej z Rakouska unesla zpět do ČSR a komunistická moc jej poslala do vězení.
Komunisté se nakonec dostali k neomezené moci i vinou liknavosti sociálních demokratů. Během vládní krize v únoru 1948 nepodal ani jeden člen vlády za ČSSD demisi, naopak v „obrozené“ Gottwaldově vládě seděli Laušman i Fierlinger.
Nerozhodný postoj vedení ČSSD umožnil prokomunistickým silám ovládnout stranické struktury – do čela strany se vrátil Fierlinger a následná personální čistka připravila půdu pro sloučení s komunisty. „Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada!
Ten musí viset na nejbližším stromě! Pamatujte si, že Fierlinger je svině,“ prohlásil v roce 1948 Edvard Beneš. Procitl však pozdě…
Slučovacímu shromáždění přihlíželo 27. června 1948 v Praze 1241 členů KSČ a 830 sociálních demokratů (z 1020 pozvaných). Sociální demokraté získali v Ústředním výboru KSČ 14 % míst, v předsednictvu 20 %.
Z celkového počtu více než 370 000 členů ČSSD odmítlo podepsat slučovací přihlášku přes 200 000 sociálních demokratů. Část z nich emigrovala a v Londýně založila exilovou sociální demokracii.
Ti, kteří zůstali a nesmířili se se sloučením, byli vystaveni tvrdé komunistické perzekuci. Fierlinger se nezastal ani jednoho z nich.
Fierlingera poté čekala kariéra v řadách KSČ. Čistky v letech padesátých se jej nedotkly, a tak mohl působit ve vládě a v předsednictvu KSČ. Až do roku 1971 byl poslancem Národního shromáždění, v letech 1953 až 1964 dokonce jeho předsedou.
V roce 1968 pak sice vyslovil nesouhlas se sovětskou invazí do Československa, jeho obraz v českých dějinách si však přesto nese značku s nápisem kolaborant.
