Oheň člověku sloužil od pradávna. Poskytoval mu teplo, umožňoval zpracovávat potravu, chránil před divokými zvířaty. Zároveň byl však obří silou, kterou si člověk rozšiřoval životní prostor a zvyšoval svoje šance na přežití. Žďáření?
Co si máme pod tímto termínem představit? Má žďáření svoje místo i ve 21. století?
Nejprve je nutné vyjasnit tři základní termíny, které jsou občas zaměňovány: mýcení, klučení a žďáření. Všechny však souvisejí se snahou získat zemědělskou půdu, a to v lokalitách, kde dříve dominoval les.
Termín mýcení označuje kácení lesa za účelem odlesnění. Klučení je následné odstranění pařezů po vymýcení. Žďáření je patrně nejzajímavější. Proč?

Sídla na spáleništích
Žďáření je způsob získání nové zemědělské půdy metodou vypalování původního lesního porostu. Pokud vám všechny tři termíny znějí poněkud archaicky, máte pravdu. Ostatně, tyto způsoby získání nové zemědělské půdy najdete i v řadě historických místních názvů.
Hodně českých měst a obcí bylo vybudováno na pomyslných lesních kořenech: Paseky, Oseky, Světlá nad Sázavou, Kluky, Žďár, Ždárky, Ždírec…

V posledních třech místních názvech slyšíme zcela zřetelně výraz „žďáření“. Zaměřme se podrobněji na tuto metodu, jejíž počátky sahají až do dávnověku.
Důkazy o této brutální metodě se našly i v archeologických výzkumech osídlení z mladší doby kamenné – neolitu.
Hnojení ohněm
Naši předkové správně rozpoznali bonus, které zemědělské půdě předává shořelé dřevo. Popel byl vynikajícím přírodním hnojivem a dodával půdě draslík a další látky zvyšující její úrodnost. Bohužel, takové hnojení „ohněm“ vydrželo maximálně pět let.
Potom bylo nutné posunout se někam dál a škrtnout zápalkou, pardon křísnout křesadlem. Žďáření bylo samozřejmě nutné vždy dobře naplánovat, protože jinak hrozilo značné riziko nekontrolovatelného požáru i ohrožení vlastního života.

Z toho důvodu se často používala jako pracnější, ale bezpečnější metoda získání nové zemědělské půdy, kombinace mýcení (kácení lesa) a klučení (odstranění pařezů).
Žďáření ve 21. století?
Ano, oheň byl jedním z nejstarších a nejzdatnějších pomocníků člověka při získání nové zemědělské půdy. S nadsázkou můžeme říci, že z hlediska efektivity byl silnější než „tisíc motyk“.
Dnes je u nás úmyslné vypalování porostů vesměs striktně zakázáno a do 21. století již tato metoda nepatří. Výjimku mají orgány ochrany přírody, jak je tomu i v některých dalších evropských zemích.
Nesmíme ovšem zaměňovat žďáření (za účelem získání nové zemědělské půdy) za vypalování porostů s cílem například zamezení šíření určitých druhů dřevin.

Dodnes se například vypalují porosty na konkrétních místech (zejména vřesovištích) ve Velké Británii.
Řízené vypalování travních porostů, vřesovišť a křovin je za přísných podmínek povoleno i v Nizozemsku, Estonsku, Slovinsku, Francii, Španělsku, Portugalsku či Německu.
Ve Spojených státech či Austrálii je řízené vypalování porostů paradoxně používáno jako nástroj k omezení potenciálního nebezpečí lesních požárů. Oheň o síle „tisíců motyk“ pomáhá na různých místech planety i v současnosti.
Aby se z tohoto ohně – dobrého sluhy, nestal oheň – zlý pán, o to se nyní starají nejen lopaty a motyky, ale i satelity, termokamery a další moderní technika.
