Po více než 40 letech vstoupí na rodnou půdu. Slastný pocit trvá jen několik desítek minut, než jeho vůz zastaví policejní majáky. Politici si nepřejí, aby se král do země vrátil, a tak se otočí a míří zpět na letiště. Vyjde to až o pár roků později.
Dnes jsou monarchie spíše vzpomínkou na doby minulé, kdysi měl téměř každý evropský stát svůj panovnický rod. EPOCHA se tentokrát podívá na ty, kteří vstoupili do učebnic dějepisu jako poslední králové svých zemí.
Největší zločinec historie
Kdo: Vilém II.
Země: Německo
Zajímavost: Churchill mu nabízí azyl ve Velké Británii
Rok 1888 bývá nazýván rokem tří císařů, protože umírá německý vládce Vilém I. (1797–1888), po němž nastoupí jeho syn Fridrich III. (1831–1888), toho si po 99 dnech vyzvedne zubatá. Moc tak končí v rukou Fridrichova potomka Viléma II. (1859–1941).
Atentát na kamaráda
Vnuk královny Viktorie (1819–1901) platí za ambiciózního muže, který si do ničeho nenechá kafrat. Jeho ctižádost ještě posílí o 15 centimetrů kratší ruka, jež mu připomíná komplikovaný porod.
Jakmile se ujme moci, okamžitě nechá propustit kancléře Ottu von Bismarcka (1815–1898). Rozchází se v pohledu na kolonie, o nichž Vilém tajně sní. Dokud žije babička Viktorie, drží se na uzdě, po její smrti to rozjede naplno.
Pumpuje peníze do armády, především do milovaného námořnictva. Část financí ale dává také na kulturu a umění. Pravdou však zůstává, že zemi vžene do první světové války.
Výrazně jím otřese smrt Františka Ferdinanda d´Este (1863–1914), protože mezi oběma panují vlídné vztahy. „Jsem přesvědčen, že Německo vyhraje,“ hřímá během první srpnové soboty 1914, kdy má první válečný proslov.
Císař na vejminku
Šeredně se splete, ostatně během krvavé vřavy ustupuje do pozadí a místo na výsluní nechá generálům. Rok 1918 se pro něj ukáže být špatný, protože nejprve onemocní španělskou chřipku. Chorobu porazí.
Stejně úspěšný není proti povstání z listopadu 1918. Armáda i obyčejní obyvatelé volají po jeho abdikaci. Souhlasí a okamžitě vlakem odjíždí do neutrálního Nizozemska.
O pár měsíců později ho ale ve Versailles označí za největšího zločince historie, holandské úřady ho však odmítnou vydat. „Jeho stíhání by destabilizovalo mezinárodní situaci,“ pronáší americký prezident Woodrow Wilson (1856–1924).
A tak poslední německý císař a pruský král žije téměř obyčejným životem. Vášně vzbudí až ve chvíli, kdy se vyjadřuje na adresu nacistů. „Poprvé se stydím, že jsem Němec,“ řekne údajně po Křišťálové noci.
Když ale Hitler rozpoutá druhou světovou válku, poblahopřeje mu k vojenským úspěchům. Ve chvíli, kdy vkročí do Holandska, Vilém se raději stáhne z veřejného života. V ústraní také umírá.
Hitlera probudí z mlčení až císařova smrt, chce mu totiž vystrojit státní pohřeb, jenž by využil k propagandě. Proti je ale panovníkova závět, v níž si přeje převoz pouze v případě, pokud bude obnovena monarchie. A tak věčně odpočívá v nizozemském městě Doorn.
S královská koruna v kufru
Kdo: Michal I.
Země: Rumunsko
Zajímavost: Až do smrti se těší velké popularitě
Celkem dvakrát přistane Michalovi I. (1921–2017) na hlavě rumunská koruna. Jednou ho oni připraví jeho vlastní otec, podruhé komunisté s instrukcemi od Stalina.
Druhá šance
Bratranec někdejší anglické královny Alžběty II. (1926–2022) zažívá turbulentní dětství. Dědeček Ferdinand I. (1865–1927) totiž vyškrtne Michalova otce – Karla II. (1893–1953) z nástupnictví.
Důvodem jsou časté zálety, a tak je dalším na řadě právě maličký princ. Moc má převzít před šestými narozeninami, vládne za něj ale regentská vláda. Na scénu se ale vrací jeho otec, který ho v roce 1930 sesadí.
Obyvatelům totiž naslibuje, že zvládne vyřešit útrapy vzniklé hospodářskou krizí. Na trůně vydrží do září 1940, tehdy Rumunsku fakticky šéfuje premiér Ion Antonescu (1882–1946), velký Hitlerův obdivovatel.
Svrhne krále a na jeho místo nainstaluje osmnáctiletého Michala, o němž je přesvědčen, že ho bude ovládat jako loutku. Rumunsko se přidává na stranu nacistů, sám král dokonce během roku 1941 poobědvá s Hitlerem.
Monarcha v sovětském satelitu
Tomu se aristokrat příliš nezamlouvá. Jeho obavy se potvrdí v srpnu 1944, kdy se vládce spřáhne s partyzány a společnými silami svrhnou obávaného maršála. Vyhlásí válku Německu, v téže době už ale zemi obsazuje Rudá armáda.
Sověti krále sice vyznamenají Řádem vítězství, sami ale tuší, že monarcha může být možnou překážkou v ovládnutí Rumunska. Po konci války ještě dva roky odolává komunistickým tlakům.
Dokonce když v listopadu 1947 odjíždí do Londýna na Alžbětinu svatbu, doma doufají, že už se nevrátí. Šeredně se spletou, Michal se navíc zamiluje do princezny Anny Bourbonsko-Parmské (1923–2016), kterou si plánuje vzít. To by jeho renomé ještě zlepšilo.
„Buď rezignujete, nebo popravíme tisíc zatčených studentů,“ sdělí mu 3. ledna 1948 ministerský předseda Petru Groza (1884–1958). Během pár hodin vlast opustí, společně s ním odjíždí i královská koruna.
Odstartuje přestřelka, kdy mu úřady odeberou rumunské občanství, Michal reaguje prohlášením, v němž označí abdikaci za neplatnou a nezákonnou.
Pohřeb v obležení lidí
Ožení se a žije ve Švýcarku, kde pracuje jako pilot. Po pádu režimu se po 43 letech chce vrátit do vlasti. Sen trvá jen chvíli, protože po příletu ho zastaví policie a pošle zpět za hranice.
Rumunští politici totiž mají z jeho návštěvy strach, protože i přes dlouhou absenci je velice oblíben. Když mu příjezd konečně povolí, promluví z hotelového balkonu k lidem – poslouchá ho na 100 tisíc Rumunů.
Monarchii ale zpátky nechtějí, v jednom z průzkumů se pro ni vyjádří pouze na 14 % obyvatel. Po králi alespoň pojmenují jedno z bukurešťských náměstí. Umírá v požehnaném věku, po převozu jeho těla do vlasti mu přijde projevit úctu na milion lidí!
