Představte si, že si chcete dát k obědu konzervované maso, jenže místo obyčejného otvíráku musíte hledat kladivo a dláto. Na začátku 19. století nejde o žádnou historickou kuriozitu, ale o běžnou realitu.

Konzerva totiž přichází na svět o desítky let dříve než nástroj, který ji dokáže pohodlně otevřít. Technický paradox má jednoduché vysvětlení: vynálezci nejprve řeší, jak jídlo uchovat, a teprve později, jak se k němu dostat.

Příběh začíná v době, kdy armády, námořníci i cestovatelé zoufale potřebují potraviny, které vydrží dlouhé měsíce bez chlazení. Francouzský kuchař Nicolas Appert (1749-1841) hledá způsob, jak jídlo uchovat zahříváním v uzavřených nádobách.

V roce 1809 získává odměnu vypsanou francouzským císařem Napoleonem I. Bonapartem (1769-1821) a o rok později britský obchodník Peter Durand (1766-1822) patentuje využití pocínovaných kovových nádob. Zásadní problém je vyřešen:

potraviny lze uchovávat mnohem déle. Jenže první plechovky připomínají spíš kovové trezory než dnešní obaly. Jsou silné, těžké a vyrábějí se ručně. Není divu, že se zpočátku hodí hlavně pro armádu a dlouhé námořní výpravy.

O pohodlí spotřebitele zatím příliš nejde. Hlavní je, aby jídlo přežilo cestu a nezkazilo se.

Neobejde se to bez pořádné dávky trpělivosti

Jak se tedy první konzervy otevírají? Jednoduše řečeno silou. Návody doporučují odříznout víko poblíž okraje pomocí kladiva a dláta. Lidé si pomáhají také noži, případně dalšími dostupnými nástroji.

U vojáků není nouze o improvizaci, ale ostré kovové hrany představují nebezpečí. Potravinářská historička Amy Bentleyová z New York University upozorňuje, že počátky konzervování provází také nedůvěra spotřebitelů.

Lidé mají obavy z falšování potravin a raději vidí, co kupují, takže skleněné nádoby mohou mít oproti neprůhledným kovovým obalům výhodu. Kovové konzervy navíc zůstávají dlouho drahé a jejich výroba se teprve rozvíjí.

Výrobci tedy nejdřív zdokonalují uchovávání a výrobu obalů. Speciální otvírák zatím není prioritou, protože konzervy nepoužívá každá domácnost.

Revoluce pokračuje

Zlom nastává v polovině 19. století, kdy se začínají prosazovat tenčí kovové obaly. Britský výrobce nožů a chirurgických nástrojů Robert Yeates získává v roce 1855 patent na otvírák s pákovým mechanismem.

Ve Spojených státech si Ezra Warner patentuje vlastní konstrukci v roce 1858. Jeho nástroj připomíná kombinaci bodáku a srpu: ostrá čepel pronikne víkem a postupně se prořezává kolem okraje.

Jenže manipulace je nebezpečná, a proto se otvírák používá hlavně v obchodech, kde konzervy otevírají prodavači. Další pokrok přichází v roce 1870, kdy Wiliam Lyman (1821-1891) patentuje model s otočným řezacím kolečkem.

Ani ten ještě není dokonalý. Teprve ve 20. letech 20. století se objevuje konstrukce s druhým ozubeným kolečkem, které otvírák pevně drží na okraji plechovky. Z předmětu, který vyžaduje sílu a obratnost, se konečně stává praktická kuchyňská pomůcka.

Historie konzervy tak ukazuje, že samotný vynález nestačí. Skutečný úspěch přichází teprve tehdy, když se technika přizpůsobí člověku.