Skip to content

Záviděli Alfonsi Muchovi pražští umělci jeho úspěch?

V Čechách se Mucha objevuje v létě roku 1909 už jako umělec proslulý ve Francii. Během pobytu ho navštíví architekt Obecního domu Osvald Polívka . Nabídne mu výzdobu právě dokončené stavby. Mucha si vybere dnešní Primátorský sál. Zachová se nečekaně velkoryse.

Chci zaplatit jenom podkladová plátna, lešení a barva a náklady spojené s pořízením návrhů maleb. Ostatní udělám zadarmo,“ prohlásí Alfons Mucha (1860–1939). Dokonce slíbí, že městu zdarma ponechá i návrhy maleb. Když 2. října 1909 podepíše s Polívkou smlouvu, trvá pouhé čtyři dny, než se tahle novinka rozkřikne. Pražští umělci zuří. Česká malost totiž zahraniční úspěch neodpouští. Co na tom, že Muchovo jméno zná celá Paříž? Všem vadí, že se nezúčastnil konkursu. V zemi, kde každý záviděl každému, kde každá soutěž byla obestřena pletichami a intrikami, se nedalo nic jiného čekat,“ komentuje situaci současný historik Jan Boněk. Noviny jsou plné útoků na malíře, který mezitím odplul zpátky do USA.

Malíř Alfons Mucha chce zaplatit jenom materiál. Tvůrčí práci dělá zadarmo. Přesto sklidí kritiku.

Příležitost dostanou všichni

Závistí přímo srší kritik František Xaver Šalda (1867–1937), že prý slavný syn českého národa usazený v městě nad Seinou „poctil nás svou návštěvou“. Shazuje Muchovu plakátovou tvorbu a křivě ho obviňuje, že je jenom obchodník, ne umělec a prý „nechce docíliti nic menšího, než aby jemu a priori bez soutěže byla zadána dekorační výzdoba největšího sálu v Reprezentačním domě (Obecní dům – pozn. red)“. Nikdo se malíře nezastane až na novináře Václava Hladíka (1868–1913), který upozorňuje, že „Mucha není členem žádného spolku uměleckého, a tudíž není vynášen žádnou klikou,“ a sotva se může útokům bránit, když je za oceánem. Magistrát včetně architekta Polívky zatím mlčí. Později se ale pražští malíři dozvídají, že příležitost k výzdobě samozřejmě dostanou i ostatní, například malíři Max Švabinský (1873–1962) i Mikoláš Aleš (1852–1913) nebo sochař Josef Václav Myslbek (1848–1922) a spousta dalších. Přesto reptají.

Jedovaté pera kritika Františka Xavera Šaldy se na Muchově úspěchu patřičně vyřádí.

 

Ostrá slova kritika

Ke štvavé kampani přispěje i Muchův dopis pražskému starostovi Karlu Grošovi z 6. listopadu 1909. V něm se malíř zmiňuje o chystané výzdobě Obecního domu a přidává doušku, že Praze daruje i svůj chystaný 20dílný cyklus Slovanská epopej. Dílo prý bude financovat milionář Crane. Uvádí to sice jako hotovou věc, jenže ve skutečnosti není o Craneově podpoře ještě rozhodnuto. Teprve na Vánoce roku 1909 řekne Crane své konečné ano. Další plánovaný Muchův dar městu Praha způsobí v metropoli hotové pozdvižení. Co si to dovoluje dávat městu něco zadarmo? A navíc takové téma! „V Evropě jest dávno odbyto toto neblahé ideové umění a nemá, kam by hlavu složilo, jen u nás vítá se s otevřenou náručí ještě dnes!“ poznamenává na adresu Slovanské epopeje kritik Miloš Jiránek (1875–1911).

Novinář Václav Hladík je jediným, kdo se umělece s úspěchem v cizině zastane.

 

Dílo ztrácí význam

Mucha dostává pod vánoční stromeček od Crane i tučný šek. Nenávistná kampaň pozvolna končí. Mucha přijíždí do Čech a snaží se najít místo, kde by mohl malovat Slovanskou epopej. Chirurg Otakar Kukula (1867–1925) ho zve na zámek Zbiroh. „To je to pravé,“ zajásá malíř. Smlouva s pražským magistrátem po Muchovi žádá, aby každoročně odevzdal tři plátna o rozměrech 9 x 7 nebo 8 x 6 metrů. Každá trojice Cranea jako mecenáše přijde na 7500 dolarů. Malíř ze začátku přepokládá, že by vše mělo být do pěti let hotovo. Jenže nakonec zpracování trvá celých 18 let, i když na štaflích denně stojí 8-10 hodin. Kompletní cyklus Praze odevzdá 1. září 1928. Svůj význam ale dílo ztrácí. Posilovat sebevědomí Čechů v samostatném Československu už není třeba. První výstava pláten se koná už v roce 1928 v dostavěné Velké dvoraně Veletržního paláce.

Ztvárnění Primátorského sálu v pražském Obecním domě se Mucha ujme mistrovsky. Jenže lidem, kteří téměř neopustili český dvoreček, jeho proslulost vadí.

Radí se s duchy

Po sedmdesátce Muchovi ubývá sil. Přesto spoustu aktivit věnuje zednářské lóži, jejímž je členem a maluje velká plátna. Během okultistických seancí ve 30. letech 20. století se několikrát ptá, kolik času mu ještě zbývá. I když dostává uspokojivou odpověď, moc už ho bohužel nebude. Krátce po vzniku Protektorátu si ho pozve gestapo k několikadennímu výslechu. Němcům vadí jeho příslušnost ke svobodným zednářům. Když v nelidských podmínkách onemocní zápalem plic, Němci ho propustí do domácího ošetření. Už se nezotaví a naposledy vydechne 14. července 1939.

 

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Osobnosti
Zobrazit více …