Dobrých zpráv týkajících se planety Země není v poslední době mnoho. Ale jedna se přece jen objevila. Smrtící ultrafialové záření přicházející z kosmu již nemá průchod k zemskému povrchu tak jednoduchý jako před patnácti lety.

Ozonová díra se občas rozevírá i nad severní částí evropského kontinentu, úbytek ozonu bývá patrný i nad územím České republiky. Zato vývoj na opačné straně planety se zdá být přece jen o něco nadějnější.

Stalo se tak před dávnými roky, přesněji před 2,5 miliardami let. Na Zemi sice již existoval život, ale byl skutečně jen velmi jednoduchý a ani k životu nepotřeboval kyslík. Ba co víc, pro mnoho tehdejších organismů byl osmý prvek periodické soustavy přímo jedovatý.

To však takovým sinicím bylo vcelku fuk. Když se jim dařilo, vyráběly kyslík jako odpadní produkt. Ten se zprvu vázal na pevné části planety, když jej však bylo hodně, unikal volně do atmosféry. A tak začalo jedno z největších vymírání v dějinách planety.

Kyslík zabíjel nebohé organismy jednoho po druhém, zároveň však otevřel bránu pro jiné druhy, z nichž se mnohem mnohem později vyvinul i člověk. Ale nejen to, kyslík, který se hromadil v atmosféře, stoupal stále výš a výš, kde se setkával s ultrafialovým zářením přicházejícím z vesmíru.

Poté došlo k chemické reakci, při které své síly spojily tři atomy kyslíku, a vznikl tak ozon. Ten poté dokázal UV záření odrážet zpět do kosmu.

Třebaže ozon tvoří jen asi milióntinu zemské atmosféry, hraje klíčovou roli v udržení života na Zemi. Ozonová vrstva atmosféry se nachází ve výšce zhruba mezi 14 a 60 kilometry s koncentračním pásmem ozonu mezi 20 a 30 kilometry od povrchu Země.

Pro jednoduché a vyšší organismy je záření přicházející z vesmíru zničující. V důsledku ztenčování ozonové vrstvy se tak zvyšuje intenzita ultrafialového záření, které dopadá na zemský povrch. Ultrafialové záření způsobuje oční záněty až oslepnutí, rakovinu kůže a zabraňuje zdravému růstu zemědělských plodin.

Je také příčinou ubývání fytoplanktonu v mořích, a ohrožuje tak existenci mnoha vodních živočichů. Celkově oslabuje obranyschopnost každého organismu. Zkrátka bez ozonové vrstvy bychom si lidově řečeno ani neškrtli.

Už v šedesátých letech bylo poprvé pozorováno, že ozonová vrstva nad planetou se ztenčuje. V další dekádě badatelé objevili, že za mizejícím ozonem stojí freony, což jsou plně halogenované nižší uhlovodíky, tedy deriváty fluóru, chlóru a uhlíku, herbicidy a pesticidy (např. metylbromid).

Pokud se freony dostanou do atmosféry, štěpí se pod vlivem slunečního záření na jednotlivé atomy chlóru, jež ochotně reagují s kyslíkovými atomy ozonu a v následných reakcích se štěpí zpět na samostatný chlór.

To znamená, že se nijak nespotřebovávají a působí v atmosféře po dlouhá desetiletí. Úbytek ozonové vrstvy je jedním z mála globálních problémů, na který lidstvo dokázalo komplexně reagovat. V roce 1987 byl podepsán Montrealský protokol, který výrobu freonů zakázal.

A nová měření ukazují, že toto snažení nebylo marné.

V září roku 2000 měla ozonová díra nad Antarktidou rozlohu 28 milionů km2, měřila tedy stejně, jako dva největší státy světa dohromady Rusko a Kanada. V loňském roce však byla o celou sedminu menší. Měření ukazují, že by se snad nemělo jednat o výkyv, ale o stálý trend.

K úplnému uzdravení ozonové vrstvy je však ještě dlouhá cesta. Chlór poletující v atmosféře stále poletuje a jeho životnost se odhaduje na 50 až 100 let. Podle americké chemičky Susan Solomonsové bude vrstva zacelena nejdříve kolem roku 2050.

„Jedná se o první věrohodný důkaz, že antarktická ozonová díra se začala zacelovat,“ prohlásil klimkatolog Markus Rex z německého Institutu Alfreda Wegenera. „Stav ozonové vrstvy je stále velmi špatný, ale je opravdu důležité, že jsme zjistili, že montrealský protokol funguje a že má vliv na velikost díry, to je velký krok kupředu,“ dodal. Rovněž důležitý je i fakt, že když lidstvo spojí své síly, může dosáhnout velkých věcí. Podobných kroků bude totiž potřeba ještě hodně, protože chybějící ozon není zdaleka jediným problémem naší planety.