Anglický kameník si zaujatě prohlíží muže, který o sobě tvrdí, že je v řemesle jeho kolega. Než mu uvěří, že říká pravdu, položí mu několik otázek. Když bude spokojen s jeho odpověďmi, pojme k němu důvěru a bude ho považovat za sobě rovného.

„Znáte jméno prvního stavitele?“ vypálí na něj nečekaně. „Je to apoštol Jan,“ vyhrkne mladík bez přemýšlení. Ještě několik podobných dotazů a kameník zjistí, že před ním stojí nováček nedávno vyučený v kamenickém řemesle.

Dokonce pochází ze stejného kraje jako on a svoje kamenické začátky prožil ve stejné stavební huti. Opravdu tedy patří k jejich bratrstvu.

Od stavební huti k duchovnímu spolku

 „Stavitelské umění se totiž dědilo z generace na generaci a bylo třeba zabránit tomu, aby do cechu pronikli nepovolaní břídilové,“ vysvětluje současný autor Michael Borovička.

Jednotlivé stavební huti si vytvářejí svoje pozdravy, způsob podávání rukou i hesla. Důležitá je také kamenická značka. Kameník ji dostane hned po vyučení a zaznamenává se také do tovaryšské knihy. Nese ji potom každý kámen, který projde jeho rukama.

Lidé ze stavebních hutí se spolčují.

S pojmem lóže se poprvé potkáváme v roce 1278, kdy se o něm zmiňuje listina o stavbě anglického opatství ve Vale Royal v hrabství Cheshire , na svobodné zednáře poprvé narážíme roku 1375 v zápis o setkání londýnských gild (středověké spolkové sdružení obchodní nebo řemeslnické – pozn. red.).

Bod zlomu, přinášející přerod nejrůznějších kamenických bratrstev ve velkou a silnou zednářskou organizaci, ovšem přichází až na počátku 18. století.

Tehdy už mezi její členy nepatří jenom stavitelé, ale i příznivci z jiných oborů, kteří se snaží o duchovní povznesení svého okolí.

Zakladatel rád žertuje

V londýnských pivnicích U husy a rožně na St. Paul´s Churchyard, U koruny na Parker´s Lane, U jabloně na Charles Street a U poháru a hroznu na Channel Row  se 24. června 1717 scházejí čtyři londýnské zednářské lóže.

Po dohodě se spojují v jednu velkolóži, která se má stát „střediskem svornosti a harmonie“. Zvolí si svého prvního velmistra Anthonyho Sayera (asi 1672–asi 1742), o jehož životě ale nevíme skoro nic.

Skutečně významnou zednářskou osobností se stává až třetí velmistr lóže John Theophilus Desaguliers (1683–1744) zvolený roku 1719. Původem Francouz, vyštvaný z rodné země kvůli svému hugenotskému přesvědčení, zvládne dva doktoráty z práv, ovšem jeho největším životním zájmem je fyzika.

Zatímco v běžném životě se tváří jako vážný muž, v lóži jako by roztál. „Nalijte víno,“ pokyne sluhům na jednom ze zasedání. Kvalitní mok po chvíli všem rozvazuje jazyk. Desaguliers se ocitá v centru pozornosti.

Mluví o různých tématech, žertuje, a když se to hodí, klidně i zpívá. Mezi zednáři zavádí pravidelné přípitky a zdravice, které přetrvají ještě staletí po jeho smrti.

„Přičinil se o to, že se původně řemeslnické cechy a gildy proměnily ve skutečné lóže svobodných zednářů, kde se již nepracovalo s kamenem, ale s člověkem,“ píše Borovička.

Řádová pravidla respektují zákony

„Přepracuj starou konstituci lóží pro naše potřeby,“ ukládá roku 1721 pátý velmistr svobodných zednářů skotskému knězi Jamesi Andersonovi (1679–1739).

Anderson se pouští do práce a už velmi brzy předkládá zednářské komisi návrh nových stanov a řádu. Komise jeho návrh 25. března 1722 schvaluje.

V dalším roce řád vychází v tisku pod názvem The Constitutions of the Free-Masons a stává se základem pro fungování společenství.

„Zednář je vázán příslušností k řádu, aby byl poslušen mravního zákona, jestliže správně pochopil umění, nebude nikdy hloupým ateistou ani libertinem (volnomyšlenkářem) bez náboženství,“ říká první kapitola stanov.

Podle konstituce také každý zednář musí bezpodmínečně dodržovat zákony země, ve které žije:

„Zednář jest pokojný občan, poddaný správě státu, ať bydlí nebo pracuje kdekoliv, a nikdy nesmí býti zapleten do úkladů a spiknutí proti míru a blahu národa, ani zanedbávati svých povinností k úřadům…“