Dým. Praskání dřeva. Hukot ohně. A křik. Řev vyděšených lidí. „Hoří!“ Plameny přeskakují z jedné střechy na druhou. Oheň je největším nepřítelem, většina domů je ze dřeva.

Když se nakonec podaří živel zkrotit, zůstane onoho jarního dne roku 1828 několik rodin bez střechy nad hlavou.

Strach a zoufalství nahradí hněv. „Kdo za to může?“ Lidé prostě chtějí někoho potrestat. A tehdy si kdosi vzpomene na starou babu, která žije vysoko v kopcích.

„I Panglerovi si na ni pořád stěžujou,“ vzpomene si druhý na rodinu, která žije na samotě poblíž. „Za to zaplatí!“ zvedne pěst k nebi třetí a už je jedno, kdo za neštěstí může. Všichni mají jasno.

Staré ježibaby, kterou nikdo pořádně nezná, nikomu líto nebude. Popadnou vidle a sekery, klacky. Dav si jde pro svou oběť. Co na tom, že předtím pomáhala. Co na tom, že uvařila lektvary, které pomohly uzdravit nebo zbavit jinochy přílišné smělosti.

Čarodějnice prchá před rozvášněným davem, ale jeho zlobě neunikne. V blízkosti statku Pohádka ji lidé doženou. Zavěšená do větví břízy se otočí k pronásledovatelům. „Proklínám vás,“ zašeptá. „A proklínám tohle místo.

A všechny, kdo tu kdy budou žít!“ Naposledy vydechne a na statek se přilepí smůla.

Na kraji světa

Jmenuje se to tu Christlhof. Stojí zde od šestnáctého století, kdy domy postaví rodina Panglerových. Ta jej obývá i o několik staletí později, kdy osadu tvoří tři usedlosti na svahu s pohádkovým výhledem, který dá usedlosti české jméno.

Jenže poté, co je dům proklet, poklidné časy skončí. „Občas v noci slyším ze světnice kroky,“ přiznává stará Panglerová. „Ale přitom tam nikdo není.“ Soumrak rodu je blízko.

Co nezvládnou kouzla, dokoná tragédie druhé světové války a následného odsunu německých obyvatel. Pohádka osiří a zlé síly nabydou vrchu. Po válce se zde střídají různí obyvatelé, ale podle povídaček nikdo dlouho nevydrží. Jeden se prý zblázní, další se oběsí.

O jedné z žen, které se zde usadí, se vypráví, že jednoho dne odchází i s dětmi do lesů a už se nikdy neobjeví. Další pronásledují noční můry a děsivé vidiny.

Dům s několika hospodářskými budovami chátrá, ze tří domů nakonec zůstává stát jenom ten nejnovější z devatenáctého století. Po revoluci pak Pohádka získá svého nejznámějšího nájemníka.

Pach smrti

Tehdy se v domě usadí Ivan Roubal (*1951), který má divoké podnikatelské plány. Nejprve chce chovat jeleny, nakonec si založí prasečí farmu.

I když je odjakživa podivným patronem, teprve po přestěhování na Pohádku se z něj stává nejhorší z českých sériových vrahů. Když je dopaden, narychlo dům opouští a zvířata pojdou hlady.

Ještě dlouhé týdny poté Pohádka páchne smrtí a všude se válejí vybělené kosti chcíplých prasat. Od té doby dům dále chátrá. Jen občas se zde objeví lovci záhad, aby podali svědectví o tajemných hlasech, které se zde v noci ozývají.

Anebo o tom, že se zde záhadně vybíjejí baterie. Na přelomu tisíciletí pak někdo Pohádku zapálí, dnes už na tom pohádkově krásném místě zůstávají jen ohořelé trosky jako memento jednoho z nejstrašidelnějších míst v republice.