Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 museli kvůli své protestantské víře uprchnout z Čech. „V naší vlasti budete přijati jako osvoboditelé,“ ujišťují teď švédské vojáky čeští emigranti. Myslí si to i Jan Amos Komenský. Jenže elita, která kdysi zmizela před tvrdou rekatolizací, se mýlí…

Švédové 25. června 1648 zaútočí na Prahu.

Filozof Jan Amos Komenský (1592–1670) věří, že švédské jednotky z protestantského tábora přinesou rozhodující sílu, která pomůže Čechům, aby se zbavili nenáviděných Habsburků a vnucované katolické víry.

Sám Každodenní česká realita ale vypadá o poznání jinak. V bojích o Prahu přikládá ruku k dílu každý, kdo může. Všichni hájí svoje město proti švédským jednotkám.

Královna ho zklamala

Komenský se právě roku 1648 vrací s nemocnou manželkou ze Švédska do polského Lešna, centra bratrské víry.  Marně se spoléhá na to, že švédská královna Kristýna I. (1626–1689) bude na mírových jednáních v rámci ukončení třicetileté války prosazovat české zájmy.

„Tolikrát jsem s ní mluvil o filozofii i situaci svého národa, a přesto to není nic platné,“ zoufá si. Zprávy o udatnosti pražských bojovníků českého myslitele také nijak nepotěší. „Co se to jen přihodilo?

Jak mohou bojovat proti lidem, kteří jim mají přinést záchranu?“ kroutí nechápavě hlavou. Na jazyk se mu dere ošklivé slovo – zrádci. „Jak se jenom mohli zpronevěřit svému přesvědčení?“ přemítá nad chováním pražských obránců.

Nerozumí tomu, jak mohou bojovat pod velením nenáviděných jezuitů. Ještě donedávna tajně věřil, že by se do milovaných Čech mohl alespoň jednou podívat. Jeho šance na návrat se nyní navždy rozplývají. Podobně jsou na tom i ostatní exulanti.

Léta, strávená mimo vlast, zpřetrhala všechna pouta s domovem. Iluze, jež živili ve svém srdci, už dávno neodpovídají realitě. Pražané se roku 1648 řídí heslem: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“

Voják znamená zloděj

Švédská vojska v Praze nikdo s otevřenou náručí nepřijímá.

„Pokud snad Švédové opravdu věřili ujišťování některých emigrantů, že budou v Praze radostně uvítáni jako osvoboditelé, pak se hodně přepočítali,“ upozorňuje současný publicista Jiří Bílek. Jak je to možné?

Copak nikdo z Pražanů nechce bojovat za svoji věc?

Skutečnost je ale úplně jiná než před 28 lety… „Většina měšťanů už byla katolíky a švédský voják byl pro ně nepřítel a zloděj – proto se město postavilo na stranu císaře a jeho obyvatelé prokazovali obrovské odhodlání, hrdinství a statečnost,“ dodává Bílek.

Praha prostě bojuje sama za sebe. Měšťané hájí své životy, svůj majetek, žádné ideály.

Okované ruce

Pro habsburského císaře už česká metropole není nepřátelským hnízdem jako před 30 lety. Ferdinand III. si to dobře uvědomuje. Obráncům metropole za jejich statečnost v roce 1648 vylepší znaky Starého a Nového Města.

Přibude jim do nich okovaná ruka s taseným mečem jako připomínka úspěšné obrany. Členy akademické legie i měšťany, kteří se bojů účastnili, panovník odmění.

Na Staroměstském náměstí nechává vztyčit na památku sloup se sochou Panny Marie, protože „jejím božským zakročením bylo město zachráněno“, jak později napíše arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna (1642–1694). Posiluje tak mariánský kult, jeden z významných symbolů baroka u nás.

Nikdo už je nezná

Emigranti v čele s Komenským přesto pořád nemohou uvěřit, co se děje. „Hanba, zrada ideálů,“ tak vidí zvenčí chování Pražanů. Za hranicemi budí jejich práce rozruch.

Třeba Komenského učebnice Dvéře jazyků otevřené, vydaná už roku 1631 v polském Lešně, se bez nadsázky stává bestsellerem. Doma ale jejich jména už téměř nikdo nezná. „Sejde z očí, sejde z mysli,“ platí víc, než kdy jindy.

Když si na Komenského po 200 letech vzpomene historik František Palacký (1798–1876), většina tehdejších Čechů ani pořádně netuší, jak velké a významné dílo jejich krajan vlastně vytvořil…